© 2011–2014 Šablony Quonia (Mapa stránek, RSS) ~ Redakční systém redaQ
VÝBĚR FOTEK
Prohlédněte si fotky rozkliknutím miniatur... A pak třeba dále na CESTOPIS - DEN 1 >> Nebo dále na FOTO - DEN 1 >>
Tak tohle je trasa islandské části expedice. Místy trochu nadivoko cik-cak. Západní fjordy projety důkladně, ale severovýchod a středovýchod neprozkoumán. Příště.
Cca po 1.200 kilometrech někde v půli Dánska. Slunce se nachyluje za obzor, ještě dvě hodinky a budu v hotelu.
Už dávno na širém moři. Někde za mnou postávají mí noví známí, se kterými jsme rozjeli trojboj faerské pivo - německá whisky - moravská slivovice.
Čas jsem střídavě trávil v restauracích, v kuřácké zóně a na odkryté palubě kochaje se kompozicemi na nebi.
Tak tohle je Jirka alias Džordžíno. Jeho čeká delší pobyt, jako řidič busu bude na Islandu od června až do září. Taky chci být řidič busu...
Až na Faery s námi cestovala skupina pravověrných Vikingů. Dva z nich jsem si s jejich svolením odfotil.
Nu, a to už je první z faerských ostrůvků. Faery mají 18 ostrovů velkých a cca 800 menších a nejmenších.
V hlavním městě Tórshavnu nás čekala asi dvouhodinová pauza. Na snímku budova parlamentu s faerskou a dánskou vlajkou (Faery patří - zatím - Dánsku).
Během pauzy jsme samozřejmě museli zůstat na palubě, mezitím se vyloďovali a naloďovali jiní pasažéři a spousta proviantů.
A pak už jsme proplouvali mezi faerskými ostrovy a ostrůvky. Počasí nám přálo, míjeli jsme kouzelné kombinace slunečné a zelené barvy.
Ač svítilo slunce, je vidět, že přituhuje. Já jen v kraťasích, dlouhé gatě jsem si nechal v podpalubí v autě.
Ti nejbázlivější se při plavbě drželi v blízkosti záchranných člunů, já jsem si alespoň hlídal záchranný kruh.
Tak toto je častý obrázek z plavby. Čepované faerské pivo Gull. Jakmile se načepovalo, padla pěna. Ale na lodi dobrý.
A už na islandské půdě. Vyjíždím z lodi a čeká mě pohovor s celníkem, který se bude vyptávat, zda nemám více jídla a alkoholu než umožňují přísné islandské předpisy.
Někde tady pod námi se staví osmikilometrový tunel Nordfjardargöng, který se stane nejdelším v zemi. Na podzim 2013 jej počala razit jakási firma Metrostav, hotovo má být 2017.
To už mám za sebou první islandskou noc, a to v městečku Neskaupstaður - nikoli ve stanu, ale v hotýlku. Je ráno a vyrážím na další cestu.
Protože na Islandu v létě není v noci úplná tma, koně i ostatní zvířata jsou zmateni a tak si spěj, kdy chtěj. Třeba i dopoledne.
Tak toto je druhý nejstarší tunel v zemi, z roku 1977. Je jednosměrný, bez výhyben a nevidíš z jednoho konce na druhý. Pokud vjedeš blbě, musíš couvat.
Přes fjordy je nejrychlejší doprava samozřejmě motorovými čluny. Takovéto marínky jsou tu v každém městečku.
V tuto chvíli už stanuji v městečku Breiðdalsvík a společně s partou důchodců se kochám na břehu fjordu.
Městečko Djúpivogur mě vítalo transparentem „Verið velkomin i bleika hverfið“, což, jak si jistě každý přeloží, znamená, že mě vítali v růžovém sousedství.
Tak tuhle fotku mám rád. Vracím se z krátké procházky k autu a zaujala mě rozpustile vykukující střecha mé hondičky. Chci si to vyfotit, když v tom „vrruuum“ a do záběru mi vjel motorkář.
Kolem silnic je mnoho jezírek a močálků. Ale ovce, ty pro pastvu vlezou všude. Ani nevím, jestli umějí plavat.
Islandský kůň vznikl zkřížením norského poníka a běžných koní dovezených z Irska a Skotska. Toto odolné plemeno má mnoho poddruhů a už od roku 930 je tu údajně zakázáno kvůli zachování čistoty chovat jiné koně. Hmm.
Obrázek před 23. hodinou. Slunce pomalu zapadá za hory a osvětluje první pozdravy blížího se ledovcového masívu Vatnajökull.
Řeka Jökulsá i Loni teče z ledovce a blízko moře se nedisciplinovaně rozlévá do mnoha ramen a potoků.
Nový den, dlouho objíždím onen největší islandský ledovec Vatnajökull se všemi jeho splazy, okrajovými horami a jezery.
Bodejť by ne, když jezero je ledovcové, kry si plovou sem a tam, natáčela se tu Lara Croft a navíc je neděle.
Okružní silnice číslo 1, tzv. Ring Road, je v mnoha úsecích vhodná i k běžné rychlosti. Ale jakmile se silnice nejmenuje číslo jedna...
Sedmý den večer, už jsem tu s nastávajícími parťáky a bude tomu tak dalších dvanáct dní. Naše první společné povyražení, a to ke splazu Skaftafellsjökull.
Chodit po směsici ledu, kamenů, hlíny a popílku není právě nejbezpečnější. Led taje a taje, voda teče a teče, země pracuje a pracuje, nikdy nevíš, co je právě pod tebou.
Skeiðarársandur. Jde o bažinatou pustinu vzniklou usazováním sedimentů z vod ledovce. Tady se v roce 1996 prohnala voda s průtokem stejným jako 7 Dunajů (ve svém ústí). Hold sopka roztála kus ledovce.
Až po dvou dnech je největší ledovec Vatnajökull objet. Silnice od moře zamířila mírně do vnitrozemí.
Vodopádů a vodopádků je tu tolik, že je člověk časem ani nevnímá. Ale když se do toho přimotá nějaká ta ovce...
Ovšem tohoto vodopádu jsme si všímal museli, protože jsme kousek od něj postavili stany. Vodopadá u městečka s kouzelným názvem Kirkjubæjarklaustur.
Odložili jsme málo terénní hondu, využili mírně terénní autobus a s ním vyrazili hluboko do vnitrozemí. Zde kaňon Fjadrargljúfur.
Po pár hodinách cesty jsme dojeli k sopečnému systému Lakagígar, což je 25 kilometrů dlouhá trhlina s fantastickými 130 krátery. V letech 1783-84 se tady děly věci...
Kousek nad horní hranou vodopádu je jeden z brodů, který jsme překonávali. Stačilo by v brodku malinko zabloudit a o adrenalin bylo postaráno.
Vodopád Skógafoss je stejně jako mnoho jiných islandských vodopádů považován za jeden z nejhezčích. U tohoto to nikdo nemůže zpochybnit.
A další bod atrakcemi nabitého dne - ledovcový splaz Sólheimajökull. S pokorou jsme se dotýkali pouze jeho okrajů.
Ale dá se absolvovat i nepokorný výšlap přímo na ledovec - nahoru se vypravuje skupina pod dohledem zdatných průvodců.
Jakoby mimochodem jsme míjeli proslavenou sopku Eyjafjallajökull, úplně jsem na ní zapomněl. V tuto chvíli za mnou sopka živá, ale nečinná, přede mnou sopka neživá, ale činná: rok 2010, nad Islandem čmoudíky, nad Evropou zavřené nebe, nelétá se.
A hitparáda pokračuje, další vodopád: Seljalandsfoss. Ten je turisticky vděčný proto, že se dá obejít zezadu.
Jsme v kempu, den končí, hoří nebe. Nevím proč se mi při pohledu na tento snímek vybavuje pivní pálenka z Chodovaru.
Jedenáctý den, směřujeme do vnitrozemí k historicky nejlegendárnější a nejděsivější sopce - Hekle. Její jméno v překladu znamená Zahalená a že se dnes celkem naplňovalo.
Vnitrozemské silničky jsou kouzelné a většinou se upravují za běžného provozu. Ono zas tolik aut tady neprojede.
Povrch je v okruhu mnoha kilometrů od Hekly podobný - sopečné vyvřeliny, popílek a prach. Pokud má něco připomínat měsíc, proč ně právě tohle?
A je večer a jsme u gejzíru Geysir. Ale ten nestříká, takže si raději ohlídáme jeho mladšího a aktivnějšího bráchu, který se jmenuje Stokkur. Ten má výstřik každých několik minut.
Jaj, zas ta pivní pálenka z Chodovaru. Tady již prázdná asi ve čtyři ráno. Venku bylo tak mizerně, že jsme museli přespat na statku.
Den 12 začínáme u vodopádu Gullfoss, což je jeden z nejoblíbenějších cílů turistických kanceláří a autobusových zájezdů.
Zatímco CK odsud směřují zase na jih či na východ, my se vydali na sever projet celým vnitrozemím. Silnici č. 35 se říká Kjalvegur a pouze její začátek je asfaltový.
Báječná pocukrovaná stolová hora Hrútfell. Řadí se k malým ledovcům, v roce 2013 byla plocha ledovce 10 km2.
Po takové cestě a takovou krajinou Islandské Vysočiny, to je pane poježdění. Naštěstí jsme měli štěstí na počasí, to kdyby tady pršelo...
Po terénní odbočce F347 by se dalo dojet k tzv. Horám čarodějnic. Jenže za prvé málo času a za druhé málo terénního auta. Známí pak na lodi říkali, že když projížděli kolem, byla cesta kvůli sněhové vánici zavřená.
Kdysi tady byl významný klášter s největší knihovnou v zemi, dnes je na tomto místě pouze kostelík. To je Þingeyrar.
... a taky konečně nějaký tuleň. Těšili jsme se do Centra tuleňů, ale tam kupodivu živí tuleni nebyli.
Ze silničky č. 711 lemující poloostrov Vatnsnes jsou krásné výhledy na Západní fjordy. Tam za 1-2 týdny budu, už sám, operovat.
Nad tímto traktorem neustále poletovalo a krákalo hejno rybáků. Ač krásná podívaná, právě bezpečně jsme se tu s ptáky necítili...
Protože fjord je orientovaný na severo-severozápad, mohli jsme konečně pozorovat půlnoční západ slunce.
Nabrali jsme nekompromisně západní směr a vjeli na poloostrov Snæfellsnes. Ten už je tak západně, že sem mnoho masových turistů nejezdí.
Stykkishólmur je turisticky vděčným místem, proto procházka po něm byla dlouhá a skončila v restauraci - v první a poslední islandské.
Patnáctý den a hned po ránu kostelík pod mýtickou horou Helgafell. Na hřbitůvku se mi hrozně líbilo, že jeden z nebožtíků zde ležících nedostal klasický náhrobek, ale (zřejmě) svoji oblíbenou postel.
V Ólafsvíku jsme čekali na 14,00, kdy měli otevírat oázu alkoholu Vínbúðin. To je státem kontrolovaný řetězec obchůdků, které monopolně alkohol prodávají. Chvíli jsme si krátili procházkou a třeba i tímto vodopádkem.
Ač se to nezdá, Ólafsvík je nejstarším oficiálním centrem obchodu v zemi – právo obchodovat mu bylo uděleno v roce 1687.
Alkohol nakoupen a teď už po horské silnici F570 vzhůru pod ledovcovou sopku Snæfellsjökull. Právě na ní Jules Verne umístil část děje Cesty do středu Země.
Až jsme narazili na sníh, dál bylo třeba jíti pěšky. Ale moc nahoru jsme si netroufli, slyšeli a cítili jsme pod sebou potůčky tajícího sněhu a člověk nikdy neví.
Pokračovali jsme v objíždění poloostrova Snæfellsnes, až jsme dojeli na jeho nejzápadnější výběžek. Za tmavými lávovými útesy byla ukryta nádherná pláž Skarðsvik. Nebýt pocitové teploty těsně nad nulou, jistě dáme koupačku.
Jak jsme o 180 stupňů objížděli onen Snæfellsjökull, vyjevovaly se před námi stále nové a neotřelé pohledy.
Další den, v pořadí šestnáctý. Hřbitov, kostelík, ledovcová sopka, mraky... Potěšitelná kompozice v osadě Hellnar.
Po dvou dnech jsme opustili poloostrov Snæfellsnes a vydali se na východ do vnitrozemí, zde systém vodopádů Hraunfossar. Na nich je divné to, že nepřitékají z povrchu, ale z podpovrchu, a to z podpovrchu starého sopečného pole.
Po přespání v turistické osadě Húsafell vyhlížíme další cestu. Co to tam je, že by snad Měsíc? Nikoli, to ledovec Eiríksjökull.
Čekala nás zážitková, mírně terénní trasa Kaldidalsvegur, která vede mezi ledovci a údolím Kaldidalur.
Vycházkou cestou necestou jsme narazili na takovýto kaňůnek. Byl nádherný, pravda, škoda jen, že jsem si cestou od něj bolestivě zhmoždil hlezno.
Už zpět v civilizaci v okolí Þingvelliru. To je historicky zřejmě nejvýznamnější místo celého Islandu.
Na zdejších pláních fungoval údajně nejstarší demokratický parlament na světě, už od roku 930. Přes Þingvellir také vede zlom mezi Eurasijskou a Americkou tektonickou deskou.
Přímo v Laugarvatnu jsme hledali v brožurách avizovaná geotermální jezírka, ale nacházeli jen vykachlíkované bazény a hotely s vykachlíkovanými bazény.
Skokem už ve dni 18 a v hlavním městě Reykjavíku. Na snímku vila Höfði, kde se v roce 1986 sešli prezidenti USA a SSSR, Reagan a Gorbačov. Vila byla v ty dny středobodem celého světa, jednalo se, zda odzbrojíme nebo ne.
Reykjavík mě překvapil. Čekal jsem maloměsto ospalého severského typu a místo toho živě se rozrůstající veselá metropole s moderní architekturou.
Chtěli jsme si zevrubně prohlédnout i vnitřek, ale za malou chvíli tam začínal pohřební ceremoniál. U vchodu právě ceremoniář zdraví jednoho ze smutečních hostů.
Až jsme se dostali k tzv. Harpě. Plánovali to jako administrativní centrum s hotelem a sídlem banky, krize 2007-8 z toho však udělala kulturně společenské centrum se sídlem filharmonie.
Fasáda Harpy je tvořena skleněnými ploškami, které s různým zabarvením a v různých úhlech odrážejí jinou barvu.
Tak. Zde již den 19, na letišti v Keflavíku jsem se včera v noci rozloučil a další část expedice už bude čistě individuální. U napodobeniny staré vikinské lodi se po 42 hodinách loučím s Reykjavíkem.
Dosti nelogicky a nepragmaticky jsem se rozhodl pro dlouhou cestu na východ, do pohoří Landmannalaugar. Chci na Západní fjordy a jedu na východ??? Asi 20 km před jsem míjel elektrárnu s jezerem.
Jsem asi půl kilometru před tábořištěm a měl bych zdolat tento brod. Zdolal jsem, zdolal, ale pouze pěšky přes lávku, hondičku jsem radši zanechal na břehu.
Tábořiště je skvělou základnou pro túry přes Landmannalaugar, kterému se taky říká Duhové hory. Bylo večer, déšť na chvíli ustal a čekal jsem, jak bude ráno.
Mezi všemi stany jsem narazil na Fandův Tatrabus. Tedy, viděl jsem ho už z velké dálky, ta žlutá se prostě nedala přehlédnout. S Fandou jsme se seznámili před skoro třemi týdny na lodi, navštívil jsem jej v kabině.
Pokud by bylo bývalo jen trochu slušné počasí, vyrazil bych na pár hodin do hor. Teplota 5 stupňů, ale pocitová s větrem koketovala s nulou. Ale to by nevadilo, pokud by skoro pořád nepršelo. Vzdávám to, vracím se, míjím jezdce na koních.
Po mnoha hodinách přesunu na západ ve vesničce Skálholt. Tady kdysi bývala skvostná katedrála, dnes jen skvostný kostel.
Kolem Hvalfjörðuru jsem se dostal k nejvyššímu islandskému vodopádu, Glymuru. Tady před brankou jsem nechal auto a dál šel pěšky. Napřed jsem si myslel, že to bude pár desítek či stovek metrů, ale pak jsem si uvědomil, že neslyším hukot vody.
... abych k němu po hodině a půl došel. Glymur má celkem skoro 200 metrů, ale protože je šikmý a je vtěsnán do uzounké rokle, nikdy ze země není vidět celý.
Den 21, městečko Akranes. A v něm třeba fabrika na zpracování ryb, škoda, že na fotce není vidět ten smrádek.
Typická islandská situace. Na Islandu je totiž velká část území soukromá a oplocená. Chceš nějak vjet, ale nemůžeš. Ale chceš. Stojíš, chystáš se na atak. Kdo s koho...
Jeden ze sopečných kráterů Grábrókargígar. Už 3 tisíce let v nečinnosti, zdali pak se ještě někdy probudí?
Na hodně dlouho jsem opustil civilizovanější část země kolem silnice č. 1. Vyjel jsem do kopců, kde byla farma...
A už jsem tady! Dvacátý druhý den expedice, vjíždím na Západní fjordy, kde to chci v klidu pročesat.
Pojedu tam, pojedu semhle, pojedu všude. Neměl jsem žádný velký plán, chci toho objet co nejvíc a nikdo mě nehoní.
Tady zřejmě řádí tak velké větry, že sloupy elektrického vedení musely být trojroznoženy (nebo roztrojnoženy)?
Ovcí na Islandu je prý 2,5-krát více než lidí a tak jejich pozorování je 2,5-krát méně vzácné než pozorování lidí. Svetry z ovčí vlny jsou typickým islandským dárkem.
Dosud jsem fjordy objížděl v jejich výškové úrovni. Až poté cesta vystoupala nahoru a jakmile se zlomila zase dolů, přinesla úchvatný výhled. Fjord Djúpifjörður.
Kdybych hodně spěchal a chtěl otestovat své silničně laděné SUV, mohl bych se vydat přes hory touto 25 kilometrů dlouhou terénní cestou. Naštěstí jsem nespěchal.
Jezdě nahoru dolů jsem se dostal i do mraků. Tam je samozřejmě trošičku vlhko a takový zvláštní smrádek.
S mnohými body modernizace nemůže má romantická duše souhlasit. Tak třeba tady zkracují cestu přes fjord tím, že ho vlastně zasypáním přefiknou.
Na jihovýchodním pobřeží Západních fjordů již není fjordů, je tu dosti širého moře. To je mělké a lemováno krásnými plážemi.
Silnice ovšem dále nevede kolem pláží, ale průsmykem Kleifaheiði severně vystoupává do vyšších poloh.
Tam vládne Kleifabúi - patron stavitelů této horské cesty, která se budovala ve čtyřicátých letech minulého století.
Dole u Patreksfjörðuru jako atrakce čeká loď Garðar BA 64. Jako nestarší ocelová na Islandu byla postavená v roce 1912 a tady na březích fjordu ztroskotala až v roce 1981.
Po jižním pobřeží Patreksfjörðuru jsem se ubíral k nejzápadnějším místům Islandu a nebýt jakýchsi portugalských Azor, i k nejzápadnějším místům celé Evropy.
Na farmě Hnjótur je pozoruhodné muzeum s mnoha roztodivnými předměty. Venkovní část se zbytky letadla připomíná, že na Islandu pobývaly v časech tzv. studené války tisíce amerických vojáků.
Nejzápadnější výspy země jsou tvořeny útesem Latrabjarg. Sídlí tady miliony ptáků, z nichž běžného turistu nejvíce osloví papuchalkové.
Breiðavík je místo na Islandu sice velmi odlehlé, ale pro své rozlehlé pláže se žlutým pískem oblíbené - samozřejmě jen těmi, kteří se té odlehlosti nebáli. V této budově kdysi prý sídlil ústav pro málo přizpůsobivou mládež, dnes je tady turistické centru
Viděti na Islandu duhu není taková vzácnost. Tady v Tálknafjörðuru mě však společně s mým mazlem vyloženě potěšila.
Typická situace na fjordech: přejíždím vyšší polohy, jsem v mracích, kde prší, propadám trudomyslnosti, že s počasím je dnes ámen. Vtom vyjedu z mraků, přestává pršet a dokonce vida - dole v údolí prosvítá slunce svit!
Zde pohled na velký Arnarfjörður z nadhledu, někde v dáli 400 km tímto směrem je Grónsko. Po čase jsem taky vyvenčil Františka.
Cesta přes hory byla okouzlující. Při pohledu vlevo stálé ukázky velkého Arnarfjörðuru, vpravo tundrovitá plošina Gláma, jedno z nejpustějších míst v zemi.
Po iks hodinách jsem sjel zase dolů a užasl nad vodopádem Dynjandi, snad jediným velkým na Západních fjordech.
Po necelých čtyřech dnech jsem ukončil průzkum tzv. Jihozápadního poloostrova a vnořil se do Centrálních Západních fjordů. Ty mě přivítaly impozantním západem slunce.
Je asi půl hodiny do půlnoci, slunce zcela zapadne asi za 40 minut. Pak jen stačilo sjet dolů a utábořit se v městečku Þingeyri.
Silnička č. 624 slibovala jezdecké a turistické zážitky. Mimochodem - hondu jsem si za modelku vybíral pro mnoho fotografií.
Mám přejet horský hřeben a už z dálky je zjevné, že seshora sestupují mraky. Nahoře bylo vidět na pár metrů.
Nahoře na planině jsem projel šedou tmou a pak sestoupil do údolí Ingjaldssandur, což je jedno z nejodlehlejších míst Západních fjordů. Přesto je tu několik farem, třeba tadyhle Sæból.
Stejnou horskou cestou jsem se pak vrátil zpátky a dostal se na druhou stranu Önundarfjörðuru, do městečka Flateyri.
Procházel jsem se mezi domky a všímal si zapadlých dvorků, nejvíce těch s loďkami, větvemi a oranžovými koulemi.
Flateyri leží uvnitř fjordu na štěrkové mělčině. Ten nejbližší bílý objekt, to je benzinka, za ní jsem rozbil stan. Než tu zbudovali protilavinový val, z vysokých svahů na městečko padaly laviny: např. v roce 1995 sníh zničil 29 domů a zabil 20 lidí.
Den 27. Tady stále na břehu Önundarfjörðuru jsem si jen hodlal vyfotit komín, ale to jsem ještě netušil, že se obrátím k hoře a dostanu nápad trošku si vyšlápnout.
Odpoledne jsem se dostal k jednomu ze svých plánovaných vrcholů, k tunelu Vestfjarðagöng. Pro tunely mám slabost, obzvlášť když jsou něčím výjimečné: tento je tříramenný, tudíž s křižovatkou uvnitř, a také délku 9,12 km lze pokládat za slušnou.
Severozápadním ramenem tunelu jsem se dostal do městečka Suðureyri. Vida, máme tady rybářské závody.
Cíl dnešní etapy, Ísafjörður, jednoznačně největší město na Západních fjordech. Kemp ležel kus před městem.
Po návratu jsem v autě popíjel pár plechovkáčů, četl bedekry a poslouchal CD. Najednou ráno, tři čtvrtě na čtyři, vycházející slunce rozehrálo kouzelné kompozice.
Dlouhotrvající pozdrav minulé zimy, tady se prý ještě nedávno frézovalo, aby silnice byla průjezdná.
Až jsem se dostal na hřeben Bolafjall, který se rozkládá až 600 metrů nad fjordem, a který je nejsevernějším místem Centrálních Západních fjordů. Vždycky jsem ty hřbety, které jsou nahoře placaté, viděl jen zespoda. Nyní po placce chodím.
Sjel jsem dolů a pokračoval severozápadně. Tady tak pěkno, tak osamoceno, tak romanticko... Ač teprve odpoledne, tady někde to dnes zapíchnu!
Konečná, zátoka Skálavík. Tyy jo, tak tady! Plápolal tu jeden opuštěný, ve vichru se trhající stan, a bydleli tu dva australští motorkáři. Postavil jsem nedaleko od nich.
A takovýto jsem měl luxusní výhled. Přímo na severozápad, což slibovalo romantický severozápad slunce. Tam někde je taky Grónsko.
Večer se přehoupl přes půlnoc. Slunce mizí, kachýnky plavou, já popíjím pivo, po pláži se za ruce vodí mladá dvojice. Pro tohle jsem tady.
A je tu den 29. Dosáhl jsem nejzazšího bodu celého zájezdu a už se budu stahovat k lodi. Ještě procházka s výhledem na zátoku Skálavík: koncem 19. století tady hospodařilo asi 100 lidí, dnes tu trvale nebydlí nikdo.
Návrat netrval dlouho. Hned po 20 km za Ísafjörðurem jsem dal zastávku a vyškrábal se do hřbetní kapsy zvané Naustahvilft. Báječný pohled na fjord Ísafjarðardjúp a za ním na Hornstrandir, nejodlehlejší a nejdrsnější lokalitu Islandu.
Jedu na jihovýchod, jak zuby hřebínku objíždím úzké fjordy. Sem tam mě něco zaujme, zde traktorový park na farmě.
Po silnici zvané Steingrímsfjarðarheiði, která byla otevřená až v roce 1984, jsem přes hory přejížděl na východní pobřeží Západních fjordů. Nahoře byla zima a nehostinno.
Tahle hora mi trošku připomínala sousoší Marxe a Engelse, nebo Marxe a Lenina... nebo Marxe, Egelse i Lenina...? Na úpatí té hory je silnička, kde jsem před chvílí jel.
Další z významných cílů expedice, osada Djúpavík. Kdysi tu stála velká a prosperující továrna na zpracování sleďů, dnes jen kultovní místo s vyhlášeným hotýlkem.
Cestou necestou šedo-oblačnou tmou jsem dlouho po půlnoci dokodrcal do osady Norðurfjörður. Jedna z posledních nocí na Islandu, šel jsem spát až o půl páté.
Den číslo 30. Osada Krossnes, na konci Islandu a světa. Dál na sever už nevede žádná cesta, jen nehostinné pustiny Hornstrandiru. Vzal jsem horkou lázeň a zadumaně hleděl na moře...
Den 31 patřil z velké části městečku Siglufjörður. To už jsem přesunut hodně na východě, ale stále na severním pobřeží.
Tak pozor. Tuhle atrakci jsem si vytipoval už před dvěma třemi lety. Tunely Héðinsfjarðargöng, které tu stavěl Metrostav. Dvě na sebe navazující trouby s délkami 3,9 + 7,1 km a s krátkou prolukou mezi oběma.
Jsem v Akureyri. To je se 17 tisíci obyvateli bez započítání reykjavické aglomerace druhé největší město v zemi.
Za Akureyri jsem nasedl na silnici č.1 a už jen jízda. Jednu z mála zastávek jsem podnikl u vodopádu Goðafoss.
Podle legendy šel v roce 1000 kolem zástupce sněmu, krátce se zamyslel, svrhl do vodopádu pohanské modly a vyhlásil na Islandu křesťanství. Proto Goðafoss - Vodopád Bohů.
Sentimentálně jsem si užíval každé chvilky posledního islandského večera, zde kousek od jezera Mývatn.
Loučí se i Honda, má věrná parťačka, co si sice netroufla do žádného brodu, ale jinak byla spolehlivá a nezradila.
A pak už jen a pouze po silnici č.1 přesun na východ - až do půl třetí, k lodi jsem si na ráno nechal 80 kilometrů.
Sbohem má lodi, sbohem i všechny jiné lodě, jež směřujete vstříc novým zážitkům. Však si jednu z vás zase někdy najdu.