DEN 26, pátek 12.7.         KDE PADAJÍ LAVINY

Nesmělí Češi   /   S prosíkem v autoservisu   /   Přes hory do zapadlého údolí   /   Tady to padalo   /   Gulášovka

109 km, Ø 9,1 l/100 km

Ráno (v mém případě tedy kolem poledne) slyším z polospánku češtinu. Cože, to už jsem se vrátil domů? Nikoli, to jen opodál hovořili moji soukempovníci, takže opravdu Češi. Identifikoval jsem jeden dívčí a jeden mužský hlas. A pojal jsem takový zvláštní pocit, jakoby se bavili o mně. Snad domluva, zda mě požádají, abych je popovezl někam dál. Takovýto pocit mě definitivně probral. Vylezl jsem ze stanu a začal se při různých úkonech předvádět, abych jim dal příležitost. Oni samozřejmě podle espézetky věděli, že jsem od nich, ale nemohli vědět, že to samé o nich vím i já – značka Husky ještě nic neznamená. Ale oni nic, ne a ne na mě promluvit. Už jsem chtěl cestou z umývárky zapřednout hovor sám, ale jakoby se ti dva přede mnou schovávali. Hm, zvláštní. Ale oukej, já se nebudu vnucovat.

Jako vždy jsem neměl naspěch a užíval si momentálního počasí beze srážek. Kemp byl opět součástí areálu s bazénem, takže jsem se odměnil další sprchou. Chodil jsem po tábořišti i kolem něj, záchodek sem, focení tam, a pak už i s vozem vyrazil za poznáváním městečka. Þingeyri je obec neveliká, žije tu toliko 320 obyvatel. Jeden z nich byl automechanikem a právě tomu jsem konečně svěřil výměnu nesvítící žárovky. Dalšími mnou poznanými obyvateli se stali kavárnici v coffee housu „Simbahöllin“. Ten dřevěný baráček se mi hnedle líbil, nemohl jsem si do něj nesednout na kávu a buchtu. Kavárna je součástí malé farmy a provozuje jí párek cizinců – on Dán, ona Belgičanka, před pár lety se potkali při cestování po Islandu. No a vida, teď tady na odlehlém místě vyrábějí a prodávají belgické pralinky. A vafle. A jde jim to, uvnitř bylo příjemně a plno. Ne jak u nás kavárna typu „sedni, vypij, zaplať a jdi“, zde místo setkávání se a trávení času, třeba i nad jednou z mnoha společenských her. Následovalo zastavení u pumpy, v shopu jsem dokoupil něco k snědku a v myčce opláchl ze včerejších šotolin zabláceného krasavce.

Při vjetí na silnici jsem si všiml našeho českého párečku, jak s plnou polní též vyrazili na trasu. Ale jejich příležitost už byla promeškána a hlavně – já jsem pro stopaře špatný řidič. Vždyť já furt zastavuju a courám se úplně neskutečně, radši si každý pojedeme/půjdeme po svém, ano? A s takovouto sobeckou jsem vyrazil směrem na jihovýchod, objet Dýrafjörður. Počasí bylo typicky islandské, tedy nejasné a nevyhraněné, mračna neustále střídala tvary, barvy i mohutnosti, takže nebylo zřejmé, jestli a kdy začne pršet. Fjord a jeho okolí mě nijak výrazně nezaujalo, a tak záhy už jsem frčel po severním břehu. Hlavní silnice č. 60 se přímo naproti Þingeyri zanořuje na sever do hor, ale já se rozhodl pokračovat po pobřeží neortodoxní silničkou 624, která slibovala větší dobrodružství. Hned zkraje na místě zvaném Mýrar mě oslovil dřevěný kostel a protože nebylo zavřeno, prolezl jsem si ho a zameditoval. Dalším objektem zájmu se stala botanická zahrada Skrúður, kterou v roce 1909 založil místní pastor a která se postupně stala „průkopnickým centrem ekologického vzdělávání“ (jak píšou v průvodci LP). Žasl jsem, co všechno na botanicky nehostinném Islandu může vyrůst. S rukama za zády jsem se šoural mezi barevnými stromy, keři i kytkami, seděl jsem na lavičce a najednou si připadal jako důchodce na špacíru. Ještě nasypat někde ptákům. Dost důchodcování, branou z obřích velrybích kostí (velryba v botanické?) jsem vyběhl vstříc nějaké adrenalinovější akci.   

Adrenalin se sice nedostavil, ale zaplavily mě endorfiny, cestovatelské hormony štěstí. Úzká silnička se totiž stočila doprava a údolím Gerðhamradalur stoupala kamsi vzhůru. To bylo krásy a potěšení – všude okolo kopce a vrcholy roztodivných tvarů, kamenné splazy, zbytky sněhových polí, trávy a mechy mnoha odstínů. Klikatící se potůčky se zaplétaly do neméně se klikatící silničky, a nad tím vším zlověstná mračna klesající stále níže a postupně halící všechnu tu drsnou romantiku. Až jsem se vyškrábal do nejvyšších poloh, kde nastal téměř vodorovný úsek horskou planinou s rozlehlými plochami starého, špinavého, vodou nacucaného sněhu. Povrch cesty byl hodně blátivý, jak jsem se později dozvěděl, cesta byla ještě nedávno kvůli sněhu pro běžné vozy neprůjezdná. Protože už jsem jel kompaktními neprůhlednými oblaky, musel jsem rozežhnout mlhovky, abych se na této Bohem zapomenuté cestě nesrazil s případně nahodilým jiným vozem. Zatímco vlhkost rapidně vzrostla, teplota klesla na tři stupně. Paráda, tady se mi to líbí, kdoví jak se má moje rodina na Kanárech…   

A přišel očekávaný vrchol této zajížďky č. 624, vyjel jsem z mraků a přede mnou se rozevřelo údolí Ingjaldssandur s fjordem v pozadí. Původně jsem měl podle mapy představu, že oudolí bude romanticky zcela vybydlené, ostatně i nepotkání jakéhokoli vozidla tomu nasvědčovalo. Ovšem postupně vidím jeden statek za druhým – údolí však široké a prostorné, takže jednotlivé farmy jsou od sebe rozesety v uctivých vzdálenostech. Japa se ale farmáři v zimě dostávají do civilizace? Přes hory těžko, jen snad sněžnou rolbou, takže asi po fjordu, to dá rozum. Anebo nakoupí zásoby a přezimují? V úvahách jsem sjížděl vlhkou a kamenitou cestou až k poslednímu statku, Sæbólu. Ten – stejně jako i ostatní farmy – estetikou a pořádkem nijak nehýřil, ale tady se to hold neřeší a aspoň se naskýtají zajímavé záběry. Součástí farmy byla i malá kaple, marně jsem se však do ní dobýval, další rozjímání nebude. Při pohybu zde na jižním břehu Önundarfjörðuru mě neustále sledovali a atakovali rybáci, naštěstí ne natolik, abych před nimi zdrhl do vozu. Ovšem na poležení na skalce nad fjordem to nebylo, to bych jistojistě odcházel s vyklovaným ďůlkem v hlavě.

Údolí odříznuté od masivnější civilizace to bylo věru krásné a lákalo i k nějakému tomu výšlapu do hory, ale co mě sráželo k zemi, bylo nejisté pošmourné a studené počasí. Takže jsem raději sedl do vozu a vydal se na zpáteční cestu. Celá tato odbočka z hlavní silnice 60 měřila asi 25 kilometrů a při návratu už jsem spíše vstřebával viděné, než sledoval zatím neviděné. Napojil jsem se na hlavní a potom už podruhé přeřízl tento poloostrov, ale zde mnohem snadněji po asfaltu. Zákonitě jsem se znovu dostal k jižnímu břehu Önundarfjörðuru, ale na jeho opačném (vnitřním) konci než bylo ono farmářské údolí. V místech, kde mostek překlenoval fjord, jsem zastavil. Parádní 360-stupňové výhledy, opět jen škoda, že vrcholy mnoha kopců byly ztraceny v mracích. Dostával jsem se na třetí mohutný prst Centrálních západních fjordů a rozhodl se pro silnici č. 64 a tedy pro severní břeh Önundarfjörðuru. Už se stmívalo, když v dáli se objevilo napřed malinké a postupně větší a větší městečko Flateyri.

A to je panečku zajímavá obec! Neleží na břehu fjordu, ale na štěrkové mělčině vybíhající do jeho vnitřku, zdálky a z mírné výšky to vypadá opravdu dobře. Flateyri má asi 300 obyvatel a podle příruček tam není nic k vidění. To ostatně příručky píší o kdejaké obci tady na Západních fjordech, ovšem otázka je, co turista očekává – zda musí být ohromován výjevy z katalogů turistických kanceláří nebo jej naplňuje prosté procházení se a pozorování místních uliček a domků, dvorků, funkčních i vrakovitých aut, případně ještě nespících občanů... Městečko bylo v 19. století významným centrem lovu velryb, ale dneska se tu věnují jen malrybám, stojí tady jedna z největších islandských továren na jejich zpracování. Flateyri bylo od svého vzniku postiženo mnoha lavinami, spousta lidí se tu dlouhodobě nezdržela a odešla do bezpečnějších končin. Nejhorší tragédie se tady odehrála celkem nedávno, v roce 1995 a to kupodivu v říjnu, kdy laviny běžně nepadají – masivní sesun sněhu zničil 29 domů a zabil 20 lidí. Až poté proti lavinám vystavěli ohromný ochranný val, což je dnes největší místní atrakce. Bariéra má stěny vysoké mezi 10 a 20 metry, a půdorysně tvoří písmeno „A“, přičemž špička směřuje vzhůru k hoře.

A právě k této protilavinové přehradě jsem přijel strávit noc. Za benzinkou totiž stojí nenápadné tábořiště, sice jen se základním vybavením (tj. se záchodkem a kuchyňským dřezem), ale za to zcela zdarma, což je hodně výjimečné. Skvělé místo, krásná vysoká tráva a nade mnou ohromující smrtonosný svah. Nocleh tady jsem potichu vyhlásil jako poctu všem obětem. Z info tabule jsem zjistil, že v onom roce 1995 byly předzvěstí říjnového sněhového pekla už dvě vydatné laviny v lednu a březnu… Ale od smutného jsem se dostal k radostnému, když jsem si uvědomil, jaký mám hlad. Snídal jsem dneska vůbec? Obědval? Jo, vlastně kolem poledne v kavárně dánsko-belgickou buchtu. Teď jsem si to šel vynahradit – z kufru jsem vytáhl tu nejlepší českou gulášovku v sáčku, s velkým nasazením na plynové bombičce uvařil a nemilosrdně sežral. Do té doby jsem tu byl sám, v závěru mých lukulských hodů přijela tříčlenná rodinka a pozdravila mě jen paní.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 26 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 27 >>