DEN 13, sobota 29.6.         TADY JE TULEŇOVO  

Snídaně v cukrárně   /   Ataky oranžových zobáků   /   Ploutvonožci, ale málo   /   Slunce nezapadá na západě?

217 km, Ø 6,2 l/100 km

Někdy jsme v kempech platili hned večer, někdy jsme to nechali až na ráno. Někdy jsme tak aktivně učinili sami, někde si pro nás přišli. Většinou to opravdu provozovatelé nechávají na poctivosti klientů a mé duše Mirka Dušína vždy dotklo, když si o to řekli sami. To naštěstí bylo asi jen třikrát, jednou právě tady. Z nedalekého stavení přiběhla holčička udělat upoutávku, že se tam máme zastavit. Protože kempík zde byl koncipován jen v základní verzi, odpovídala tomu i cena stanování.

Už druhý den po sobě se rýsovalo příznivé počasí. Po severní části silnice 1 jsme se vydali na západ a první zastávku učinili v městečku Blönduós, což na naší trase bylo po zhruba 48 hodinách první sídlo s významnějším výskytem obyvatel (zde konkrétně s 850). Už při běžném projíždění nás upoutal nevšední kostel. Moderní architektura, která se evidentně nechala inspirovat okolní krajinou, asymetrie, kostel z každé strany vypadá jinak. I vevnitř byl kostel členitý, jeho půdorys by se nedal stanovit žádným klasickým geometrickým tvarem. Protože na Islandu výrazně převažuje evangelicko-luteránská církev, což jsou takzvaní protestanti, jsou kostely více strohé, více neformální a více praktické než třeba u nás. Často se v nich konají koncerty a to zdaleka nejen duchovní hudby. Za krásu blönduóského kostela jsme zaplatili nějaký ten islandský šesták – sice zde není obvyklé za kostely platit, ale v tomto případě se to zážitkově vyplatilo.

Abychom taky někdy civilizovaně posnídali, zaskočili jsme do pekárny s cukrárnou a dali si jednu z typických islandských pochoutek – obří kaskádovitý koláč s čokoládovou polevou. Ten je k potkání ve všech dobrých pekařstvích a obchodech a má i svůj název, který jsem ovšem nezaznamenal. Výhodou koláče je báječná chuť, nevýhodou, že čokoláda je hnedle řídká a při nedostatečném soustředění ji máš všude. Hned za městem nás na fotografické zastávce atakovali ptáci, tentokrát to kupodivu nebyli rybáci, tihle měli oranžové zobáky. Byli opravdu hustí a dnes zdaleka ne poslední takto obtížní opeřenci. S islandskýma ptákama nemá cenu bojovat – oni jsou tu pány a je lepší to respektovat. Jejich rychlé ataky směrem k hlavě nejsou příliš příjemné, a i když si na to člověk zvykne, stejně v klidu nic moc nepochodí ani nenafotí. Tedy aspoň já jsem si na ty náznaky vyklování mozku za těch X týdnů nezvykl.

Za Blönduósem se silnice láme na jih. Z hlavní jsme si odskočili 6 kilometrů po cestě 721 na Þingeyrar, což je hodně významné místo, kde se už na počátku minulého tisíciletí scházel místní „þing“ čili jakési shromáždění chytrých hlav. Později tu vznikl klášter s největší knihovnou v zemi, ve které mniši sepisovali a opisovali ságy. Klášter ale časem zanikl (jak asi zaniká obří klášter?) a dnes tu stojí pouze krásný kamenný kostel z 19. století. Uvnitř zrovna končily křtiny, takže venku pak popocházela spousta větších lidí a s křikem pobíhala spousta menších lidí. Ti menší lidi se celkem bez skrupulí honili i na hřbitůvku mezi hroby, sem tam pošlapali i nějaký náhrobek, ale ti větší lidi to nijak neřešili, to je ta volnější západoevropská výchova. Kolem zpáteční cesty opět vydatně operovali hodně přísní ptáci.     

Z okružní silnice č. 1 jsme odbočili na sever na silnici 72 a stanuli v městečku Hvammstangi (600 obyvatel), které už leží na jihozápadním okraji poloostrova Vatnsnes, hlavním programovém bodu dnešního dne. Zaujaly nás dvě tabule – „Selasetur / Seal Center“ a „Vínbúðin“. V centru sealů tedy tuleňů jsme kupodivu mnoho tuleňů neviděli, pouze jejich fotky a letáky lákající na lodní výpravu za jejich pozorováním. Hm, tak to my si je radši najdeme sami… Větším zklamáním byl ovšem Vínbúðin, oáza s alkoholem. Předevčírem jsme si koupili jen málo piv a na večery bylo záhodno něco doplnit, ale narazili jsme – až do této chvíle jsme naivně nevěděli, že v sobotu mají v těchto shopech v menších městech celý den zavřeno (o neděli nemluvě). Uf, tak to nebudou veselé víkendové večery, k těm nočním chladným poradám se přece jen dobrý Viking zlatý či dokonce Viking červený hodí.       

Severní pokračování silnice už bylo nezpevněné a označené číslem 711, vjeli jsme na západní pobřeží poloostrova Vatnsnes. Na severozápadě se záhy odhalil pás zasněžených svahů a vrcholů Západních fjordů. Tyy jo, to je krása, kochal jsem se. Tam za tejden dva pojedu, na rozdíl od spolujezdců, kterým se dovolená povážlivě krátila. Hrozně jsem se zatěšil… Fotografické kompozice následujících dvou hodin byly tedy jasné: maják se Západními fjordy v pozadí, zrezivělý zemědělský stroj se Západními fjordy v pozadí nebo taky Západní fjordy se sušákem tresek v popředí. A co tuleni? Ano, konečně i zde nám svitla reálná naděje. Všude se píše, že na poloostrově Vatsnes mají své kolonie a tady na desátém kilometru tomu napovídala i značka. Byla klasická dopravní, informativní se dvěma tuleni a dvěma vlnami, černý potisk na bílém pozadí olemovaný modrým rámem. Strhl jsem auto ke kraji – nažhavit foťáky, nabrousit zorničky a jdeme. Na cestě k pobřeží jsme potkali fotografa se stativem a obřím objektivem vraceje se k autu. Snad to neznamená, že tuleni právě odpluli na moře (?).

Poskakovali jsme po kamenech, hleděli na přízemní útesy vzdálené v širém moři asi 50 metrů a pátrali po tuleních. Ne, neviděli jsme nic. Navrhl jsem to vzdát, ale Pavlína tak dlouho pátrala ve svém dlouhém objektivu a tak dlouho fotila na slepo, až tam ty potvory uviděla. Tak jsem to udělal podobně – vysunul jsem nejdelší objektiv a plácal fotky zhruba do míst, kde by tuleni mohli být. A až pak se zvětšených obrázků jsme si je fakt mohli prohlídnout. Je úžasné, jak byli tvarem i barvou na pozadí zaoblených přízemních skal krásně maskovaní. Byť to bylo na několik desítek metrů, z fotografických úlovků jsme měli radost. Však to byla jediná tulení potěcha dnešního dne, jelikož na další útes nás nepustila hejna teď už pravověrných rybáků. A před zátokou Hindisvík, kde se má podle průvodce Lonely Planet nacházet největší snadno přístupná kolonie tuleňů na Islandu, nás zastavily ploty a cedule. Prý tu za poslední roky výskyt těchto zvířat poklesl natolik, že je máme nechat v klidu a vůbec respektovat celý environment.

Hindisvík je nejsevernější částí poloostrova, takže vůz byl stočen k jihu a následovala po východním pobřeží cesta zpět. Naše výrazné zrychlení zpomalil až Sigríðarstaðasandur, což je krásný název krásného sanduru (černé, bahnité naplaveniny) s lagunou v pozadí. Úžasný kontrast zelená-modrá-černá. Silnice 711 skončila, napojili jsme se zase na jedničku a pospíchali na západ. Úsek asi 5 kilometrů až pod Hvammstangi (to bylo to město bez tuleňů a bez piv) jsme dnes jeli už podruhé, čili dnešní trasa zobrazila takovou smyčku. A pak už originálně, ještě pár desítek kiláků a zapíchli jsme to v kempu Sæberg na břehu Hrútafjörðuru. Kemp byl součástí areálu, kterému dominoval hostel. Paní provozní se při vyplňování dokladu s potěšením zmínila, že k Czech má vřelý vztah, protože doma jim spolehlivě slouží škoda octavia… Kousek od stanů jsme měli k dispozici krásnou společenskou místnost s kuchyní, prostorné sociálky a hlavně – dvoustupňový geotermální bazének. Zatím obsazený jakousi členitou rodinkou, nechali jsme si ho tedy až na ráno.

Celodenní slunečno drželo až do noci. Protože kemp ležel na břehu fjordu směřujícího na sever, měli jsme konečně našlápnuto k pozorování úplného západu slunce – tady totiž slunce zachází víc na severu než na západě. Ovšem nakonec jsme úplný polibek slunce s mořem neviděli, přece jen tam na severo-severo-západě kousek pevniny přebýval. Ale i tak to byla, čtvrthodinu po půlnoci, velmi drogizující chvíle. Jo, sledovat západ slunce na severu, to je obřad.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 13 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 14 >>