DEN 6, sobota 22.6.         MĚSTO ORANŽOVO-RŮŽOVÉHO PANTERA  

Ty jo, smrkový háj!   /   Předjíždění s cykloturistou   /   V hravém městečku   /   U.S.-route   /   Večeře s kmotrem  

201 km, Ø 7,1 l/100 km

Je celkem známo, že na Islandu nejsou lesy. Kdysi před mnoha staletími byly, ale pak je vykáceli, vypálili. V posledních desetiletích je snaha zemi opět zalesnit, ale jde to dost pomalu. Jedním vzrostlým lesem jsem se prošel někdy v polovině zájezdu, ale už tady v Breiðdalsvíku mě toto sobotní ráno zaujal malý smrkový hájek. Jaktože jsem si ho včera nevšiml, když jde o takovou raritu? Smrky byly maximálně osm metrů vysoké, ale i tak pro mě znamenaly vítané osvěžení a poopravení názoru, že tady stromy nejsou vůbec.     

U Breiðdalsvíku se na pobřežní silnici napojuje ona okružní Ring Road, silnice č. 1. Nyní už tedy po jedničce a to na spoustu příštích dnů. Cesta kolem širého moře a poté Berufjörðuru nebyla sice turisticky nijak uchvacující, ale i tak jsem často zastavoval a fotil každý prdek brdek. Šlo především o to, že jsem si na Island pořídil nový foťák Olympus E-P3 a stále jsem se ho snažil pochopit, což se dalo jedině neustálým tréninkem a experimentováním. Se základním nastavením sytosti barev (které se zřejmě nedá trvale přenastavit) jsem nebyl happy (barvy příliš syté, předimenzované) a tak jsem furt zkoušel a zkoušel, jestli to foťák opravdu myslí vážně.  Z toho plynula především větší délka všech zastávek, než by bylo bývalo s mými minulými kompakty. O mé cestovní rychlosti nejlépe vypovídal fakt, že jsem se asi dvě hodiny v kuse neustále předjížděl s jedním cykloturistou, a to s přívěsným cyklovozíkem nijak nepospíchajícím. Zaujal mě několik kilometrů dlouhý, šotolinový úsek. Nejhlavnější z hlavních silnic a prosím, bez asfaltu. Jak dlouho odolá?      

Radostnou zastávkou se stalo městečko Djúpivogur, které mě do té doby ze všech městeček zaujalo nejvíc a kde kupodivu nestála žádná hliníkárna. Úplně na začátek návštěvy města jsem absolvoval svůj první větší islandský nákup, takže plošně byly zjišťovány ceny pečiva, sýrů, uzenin, nápojů. Hold zbytek českého chleba se v šestý den už nejevil v dobré kondici a bylo třeba najet na místní produkty… Procházkou po městečku jsem si všímal rozmanitých figurín oděných do reflexních oranžových oblečků i jiných postaviček a věciček pro změnu v růžové. Kombinace oranžové a růžové mi přišla celkem zvláštní. Na návsi stál transparent „Verið velkomin i bleika hverfið“ a k tomu 2 růžoví panteři – jak jsem si pak přeložil, vítali tu v „růžovém sousedství“. Zřejmě nějaké slavnosti růžové barvy, pochopil jsem. A ta oranžová – mám jisté podezření, že vloni proběhly slavnosti oranžové barvy a mnozí obyvatelé použili staré výtvory.     

Djúpivogur je evidentně městečko hravé a turisticky vstřícné, jezdí se sem i kvůli blízkosti „mnišského“ ostrova Papey. Přístav je nejstarším ve Východních fjordech – existuje od 16. století, kdy se tu zalíbilo německým obchodníkům. Temným byl rok 1627: alžírští piráti obec vyplenili a odvezli si na 60 otroků! Ty jo, tak to jsem ani zdaleka netušil, že se z Islandu vozilo do otroctví…V kavárničce jsem si dal kávu, pozoroval lidi, vystoupal na hrbek nad městem a vyhledával fotografické náměty. U auta jsem si pak všiml, že jsem z kolečka na změnu fotografických režimů M-S-A-P-iAuto ztratil malou stříbrnou pokličku. A tak to teda ne, bez toho dál nejedu. Vydal jsem se po stopách předchozího pohybu a monitoroval zem. Byla to otázka cti a zarputilosti, ovšem dle očekávání jsem absolvoval boj marný, a to skoro hodinový. I tak jsem se pochválil, je třeba se chválit.  

Jedeme dál, Hamarsfjörður, pak Álftafjörður, přetrvávající fotografické hrátky, i s maskotem Františkem. Předchozí epizodka se stříbrným kolečkem dostala dalšího a většího pokračování. Jak jsem neustále střídal menší a větší objektiv, jak jsem pořád sundával, vkládal do kapes, vyndával z kapes a nandával krytky objektivu, tak jsem prostě tu větší a macatější od delšího objektivu taky ztratil. Ale tohle mně už fakt vzalo – vsugeroval jsem si, že bez krytky objektiv utrpí a foťák bude fotit hůř a hůře. Dost jasný důvod jít po tom. Opět jsem tedy ostřížím zrakem začal skenovat zem, tady v širé krajině jen travnatou. Udělal jsem si i rojnici a několikrát procházel obě strany silnice. No jo, ale co když jsem to ztratil už na minulé zastávce? Vrátil jsem se 10 kiláků zpět a ohledával další plochy. Nic, nic, nic. A tak znova na tu původní areu. Hledal jsem odhadem 1,5 hodiny, propadal skepsi a uvědomoval si, že tady jde o mnohem více než o blbou krytku. Až jsem se to přece jen rozhodl vzdát a právě v tom okamžiku jsem placku od objektivu uviděl. Strnulý pohled, nevěřícné zvednutí, záškuby štěstí, děkování k islandským nebesům. Bral jsem to jako znamení.       

Hledáním dvou přiblblých součástí foťáku jsem přišel o hodně času (byť jsem to bral spíše jako pozitivní zkoušku než negativní ztrátu), ale jiný čas jsem zase získal – ozval se Vladimír, že zítra nemusím jezdit ke Skógafossu, ale že se mi oni přiblíží více východně až na Skaftafell. Tak to beru… Álftafjörður je nejjižnějším zářezem Východních fjordů. Jakmile se silnice napřímila na jih po okraji širého moře, nadšení vzrostlo. Vysoké útesy, dole pláže, ptačí řev. Šance pro zcela nové fotografické kompozice. Cesta se pak stočila do vnitrozemí. Obdivoval jsem řeku Jökulsá i Loni, tekoucí z ledovce a zde blízko moře už široce rozevlátou do mnoha ramen a kanálů. První pozdrav největšího ledovce Vatnajökullu. Obdivoval jsem scenérii evokující nějakou americkou route. Silnice vinoucí se placatou prérií, v pozadí hory s bílými vrcholy a nad nimi nebe kýčovitě obarvené zapadajícím sluncem. Chybějí tu jen trucky, harleye a policajti v černých brýlích. Nechybí tu Honda CRV a já, jedeme po islandské Route 1.

Blížila se půlnoc a já si uvědomil, že jsem za celý den skoro nic nepil (natož jedl) a z toho že se mě dehydratačně motá hlava. OK, už žádné zastávky, rychle asi 50-kilometrovou cestu bez civilizace ukončit v městečku Höfn. Byla půlnoc, spustil se drobný déšť, ale to mi nijak nebránilo v radostném vztyčení stanu č.2. Kempík v tuto půlnoční hodinu byl ztichlý, z mnoha z asi dvacítky stanů bylo slyšet spokojené chrupkání. Na to já mám ale času dost. Rozbalil jsem dnes nakoupené potraviny, českou plzínku a na čtení Reflex s povídáním o kmotru Janouškovi. Sprchu necháme na ráno. V tomto sladkém popůlnočním rozpoložení jsem si do posledního póru Tomáše uvědomoval, jak mě to islandské popojíždění baví.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 6 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 7 >>