DEN 23, úterý 9.7.        JAK OCHOČIT PAPUCHALKY  

Fascinován cestou, x-krát wow   /   Pláže jako v Karibiku   /   Nejzápadnější výspy Islandu   /   Na ptačím útesu  

113 km, Ø 8,2 l/100 km

Západní fjordy jsou neobyčejně členitý poloostrov, jehož tvar připomíná klepeto pravěkého korýše. Je odsud „teoreticky báječný“ výhled na Grónsko. Báječný proto, že mezi Západními fjordy a Grónskem se rozprostírá už jen širé moře, teoreticky proto, že mezi oběma břehy je poměrně dalekých 290 kilometrů, což může dát jen Dalekozraký, a to ještě z nějaké vyvýšeniny a při vhodných klimatických podmínkách. Plocha této části země je pouze 8,6 tisíc km², což v rámci celého Islandu (103,1 tisíc km²) tvoří jen asi 8%. Zato pobřežní čára Západních fjordů je naopak delší než má celý zbytek ostrovního státu. A právě tuto pobřežní čáru jsem se snažil do značné míry kopírovat, je to jízda po jednom břehu dlouho tam, pak na konci fjordu obracečka a jízda po druhém břehu zpět. Aby nebylo přefjordováno, skrze vnitrozemí naštěstí vede dosti cest, které jednak cestu zkracují, druhak umožňují překrásné výhledy a třeťak nechají poznat odlišnou faunu a flóru hor.

Území Západních fjordů se vyznačuje velmi náročnými podmínkami pro život, proto počet obyvatel činí pouhých 7 tisíc, což je dvakrát méně než před sto lety! Z toho navíc polovina žije v jednom městě – Ísafjörðuru, ostatní v několika menších městečcích a roztroušeni po farmách. A protože je to zároveň oblast špatně dostupná z Reykjavíku, jezdí sem relativně málo turistů, a to jsou hlavně individuálové, cestovky s autobusy tady nevidět. A já jsem byl tím chrabrým individuálem a čekal mě druhý den pročesávání jižního pobřeží. Začal jsem jej konverzací s krajany – myšleno nejen s krajany jako s Čechy, ale s doslovnými krajany, kteří bydlí v Drnovicích na Blanensku, jen 20 kilometrů od mojí vesnice střediskové – Lipůvky. Krajané byli maskováni autem s islandskou espézetkou – přiznám se, že jsem za celou dobu pobytu nepoznal (ani jsem se o to koneckonců nepokoušel), jak se odliší islandské auto z půjčovny od soukromého. Samozřejmě jsem se nemohl nezeptat na cenu pronájmu. Na Islandu velmi populární Suzuki Jimny, za 12 dní v přepočtu 41 tisíc CZK. Tzn., že na měsíc by to vyšlo asi na 105 tisíc, a to jde o nejmenší SUV na trhu. 

Po nezbytné polední kávě jsem se vydal na trať, pobřežní silnice z Flókalunduru se značí už jako 62. Minul jsem nenápadný malý přístav v Brjánslækuru, do něhož připlouvají lodě z poloostrova Snæfellsnes, kde jsem pobýval před devíti dny. Tam jsem tehdy v přístavu byl též, ó jak mi to postupně všechno do sebe prostorově zapadá…Tím zároveň skončilo pásmo fjordů, západní půlka jižního pobřeží je jen s minimem zákrutů a se zcela jinou krajinou. Pláž! Nekonečně dlouhá pláž s okrovým pískem, která se velmi neochotně zanořuje do mělkého moře. Jen tak v sandálech jsem do písku vmačkával stopy a nebýt těch asi 8 stupňů nad nulou, připadal bych si trošičku jak v Karibiku. Jelikož tento pás kolem moře je plochý a zelený, vyskytuje se tu hodně farem. Jedna z nich se jmenovala Hagi, a její součástí byl malý sympatický kostelík z roku 1899 – ten byl postaven poté, co jeho předchůdce odvála bouře. Bylo otevřeno, troška úterního rozjímání přišla vhod.    

Silnice č. 62 se odpojila od moře a zamířila průsmykem Kleifaheiði do vyšších poloh. Na vrcholu průsmyku musí každého zaujmout bizarní socha zvaná Kleifabúi, zaujala i mě. Jde asi o 5 metrů vysoké dílo v podobě člověka, jenž má tělo z kamenů vzájemně poslepovaných cementem a hlavu z betonu. Chlápek něco drží v ruce a z jistého pohledu se to něco jeví jako falus – velmi vděčný objekt pro lascivní fotografy, tedy i mě. Jestli jsem to správně pochopil, šlo o jakéhosi patrona stavitelů této horské silnice budované v obtížných podmínkách v roce 1947. Potom už silnice klesala k Patreksfjörðuru, výhled na něj byl ohromující, i kvůli tmavým komplikovaným oblakům a jejich odrazu ve vodě. Dole u fjordu čekala další atrakce – loď Garðar BA 64, respektive její rezavějící vrak. Tato loď je nejstarší ocelovou na Islandu, byla postavena v roce 1912 v Norsku a plavila se až do roku 1981, kdy tady údajně ztroskotala. Jen jestli, možná se veterána někdo chtěl zbavit, tak ho prostě zaparkoval na břehu a pryč.

Tady bylo potřeba rozhodnout se. Buď se dalo odbočit doleva na dobrodružnou silničku č. 612 a po ní zkoumat první, nejjižnější klepeto, nebo se mohlo pokračovat po cestě 62 více na sever na druhé klepeto. Já se samozřejmě rozhodovat nemusel, mám času dost, volím zážitkovou zajížďku. Ta úvodních 15 kilometrů vedla po severním břehu poloostrova. Kochal jsem se krásnými písčitými plážemi, efektně nafoukanými dunami a přes vodu výhledem na městečko s názvem totožným jako fjord. Cesta byla zčásti hlinitá a zčásti písčitá, jelo se po ní luxusně. Písky vlevo i vpravo neustále měnily barvu, od téměř bílé, přes žlutou až po načervenalou. A do toho se přidaly i barvy moře, už ne jen modrá a modročerná, ale i ta katalogová, magicky tyrkysová. Když k tomu přimyslíme i svěže zelenou trávu a třeba červenou střechu opuštěného domečku, byl tu kýč jako bič. Samozřejmě jsem měl tendenci nacpat si to všechno do foťáku, ale tam se vejdou jen zúžené výřezy ve 2D. Snažil jsem se tedy hlavně zapamatovat si to, uložit do vzpomínkového kouta své cestovatelské duše.        

O chvíli dál jsem si fotil vysoký útes vystupující strmě z moře a zatím mě nenapadlo, že cesta se do něj musí zaříznout, protože jinde nemá kudy vést. Jelikož tento odřez byl ve výši několika desítek metrů a moře se nacházelo vpravo, přičemž já jel taky vpravo, probudilo to můj smysl pro závrať. Tu mívám v autě ještě více než normálně, protože stroj nedokážu mít tak snadno pod kontrolou jako svoje vlastní tělo. Naštěstí v té nejnapínavější pasáži v protisměru nic nejelo, takže jsem se mohl držet uprostřed – a na úplně nejvyšším bodu byla svodidla. Jakmile jsem tento útes objetím zdolal, na druhé straně se zjevil výhled na lagunu Örlygshöfn se žlutým pískem a modrozelenou vodou. Už jsem dnes sice podobné výjevy viděl, ale i tak přišlo čerstvé „wow!“. Sotva jsem doužasl, moji pozornost již poutalo letadlo s nápisem United States Navy, připomínka dob, kdy USA měly na Islandu své vojáky (jednu dobu dokonce na 50 tisíc!). Vrak tohoto letounu byl jedním z exponátů pozoruhodného „směsného“ muzea na farmě Hnjótur. Venku postávaly nejrůznější vysloužilé stroje, uvnitř byla sbírka všemožných předmětů, jejíž téma bych volně nazval „Život na islandské vsi včera, předevčírem a ještě předtím“.

Právě v těch chvílích se totálně zatáhlo, padla šedá tma připomínající inverzi a začalo drobně pršet. Za Hnjóturem se cesty rozdělovaly, já zůstal věren šestsetdvanáctce, která se zvedla vysoko nahoru a přes vnitrozemí směřovala k nejzápadnějším končinám Islandu. Projížděl jsem mraky a neviděl nic než kapénkovou vlhkost. Ale jakmile se dole pod mraky v průzoru objevila zátoka Breiðavík, to bylo nádhery a radosti! Zakrátko na to už jsem míjel i stejnojmennou osadu a věděl, že za pár hodin se tam budu ucházet o spánek. Jenže ještě mě čekal vrchol dnešní etapy – nejzápadnější bod celého Islandu. Do něj zbývalo asi osm kilometrů, které už vedly nízko kolem moře a které byly plny dalších krásných pláží, ovšem bohužel taky šílených rybáků – kdykoli jsem na tomto úseku zastavil a vstoupil na pláž za romantikou, zdáli mě ihned zaregistrovali a pospíšili si nade mě zakrákat a zavyhrožovat. Kdepak, na tyhle hajzliky si nezvyknu, vždycky jsem po chabých pokusech o odehnání ustoupil do auta.

A silnice skončila, přede mnou zbýval už jen konec poloostrova s útesem Latrabjarg i s oním nejvíce západním bodem, který se jmenuje Bjargtangar. Pro Island je rozhodně tím nejzápadnějším, pro Evropu jen skoro – jenže zlí jazykové tvrdí, že do Evropy patří kdesi u Afriky i portugalské Azory a tím je po evropském primátu. Útes má 24°30´západní délky – pro představu: kdyby se k útesu nastavilo jeden a půl Česka na délku (což není moc), dosáhneme úrovně nejvýchodnějšího bodu pevninské Jižní Ameriky, které má hodnotu 34°45'… Na parkovišti stálo několik aut a nahoru k vrcholu útesu směřoval hlouček lidí, což mě naplňovala nadějí, že rybáci svůj zájem rozloží i na jiné objekty, nebo že se dokonce vícera lidských postav zaleknou. Hbitě jsem skupinku přede mnou dohnal, abych ji rozšířil. A vida, rybáci nikde! Ale protože se na jednom islandském webu píše, že na celém Latrabjargu hnízdí až milion (!) ptáků, nemyslím si, že by se mezi nimi nemělo objevovat pár desítek tisíc rybáků. Ovšem za hodinu a půl, které jsem na útesu strávil, fakt nic, žádný atak. Je pravda, že zde se píše hlavně o papuchalcích, alkách, alkounech, kormoránech, buřňácích a raccích. Ti posledně jmenovaní lítali těsně nad hlavama, ale v klidu a potichu. Rackové jsou pohodě a navíc jejich přistávání mi přijde sexy.

Útes Latrabjarg není jen atrakcí na konci poloostrova, táhne se po jižním pobřeží 14 kilometrů a ve svém maximu je vysoký přes 400 metrů. Na tom samotném konečku foukal v nárazech neobyčejně silný vichr a byla taková kosa, že jsem na sobě měl triko, rolák a dvě bundy. Kapuce musela jít přes uši, nechtěl jsem riskovat profouklé bubínky. Jednoznačně největší atrakcí se stali papuchalkové. Papuchalk bělobradý je pták, který vypadá jako kříženec tučňáka a papouška. Tihle krasavci hnízdí samozřejmě taky ve svislých skalních stěnách, ale chodí na procházky po travnatých okrajích útesu. A to je něco pro turisty. Když se nás tam pohybovalo více, byli ještě trošku plaší, pohybovali se každý zvlášť a člověčího vetřelce nechali přiblížit na nějakých 5 metrů. Ale když pak ostatní turisti zdrhli a já zůstal sám, papuchálci si na mě zvykli, začali se sdružovat a pustili si mě na 2 metry. Ještě chvíli a snad by se nechali pohladit. Jen na krajích útesu jsem musel dávat majzla – abych měl větší stabilitu, stál jsem i popocházel v rozkroku, protože nárazy větru byly tak náhlé a prudké, že to i s mým skoro metrákem mávalo. Nechat se sfouknout do zuřícího moře by byla ostuda. Že to není nereálné, o tom svědčily na tabulích varující texty a piktogramy.  

Při fascinaci nad papuchalky a nad jejich roztomilým dováděním a pošťuchováním jsem si neuvědomoval, jak jsem zkřehlý. Po té hodině a půl jsem měl zespoda řádně nafoukáno pod triko, zabolely ledviny, u nosu kapka. S hlubokým zážitkem a uspokojením jsem útes opustil. Vrátil jsem se osm kilometrů zpět do již zmiňované osady Breiðavík. Z důvodu přetrvávající zkřehlosti jsem se rozhodl poptat ubytování v hlavní budově. Plno, jak jinak. Dobře, tak aspoň v přízemním dependance. Plno. No nic, nevadí, začíná pršet, budu tedy opět stanovat, nejsem z cukru. Postavení stanu ve vichřici bylo oříškem a za odměnu jsem si zašel do restaurace na dvě piva a kávu. Mimochodem – za noc jsem platil 1.900 ISK, což v rámci kempů bylo bezkonkurenčně nejvíce, ale v tom byla zahrnuta neomezená spotřeba kávy. Teď večer jsem ovšem více toužil po tom pivu. Bylo mi krásně – za sebou zážitek z útesu, v sobě narůstající účinky vikinga, před sebou údajně nejkrásnější islandskou pláž. Teď kvečeru však už vichřice a déšť, projdu si ji až ráno... Dnešek tedy opravdu bodoval.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 23 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 24 >>