DEN 33-35, pátek 19.7. - neděle 21.7.         DLUH VŮČI SKŘÍTKŮM

Pár hrstí islandských kamenů  /  Kameny se nemají brát  /  Skřítkové se na mě zlobí  /  Musím se tam vrátit  /  Kdy?

1.711 km, Ø ??? l/100 km

Vyplutím lodi pro mě uvnitř islandská sága skončila, i když expediční rozpočet – ten ještě zdaleka nekončil a zde na lodi se mnohem rychleji zvětšoval. To máš snídaně, obědy, večeře, k tomu kávy na čilost, drinky na žal, sladkosti na nervy, drobné nákupy na nudu… to se nedá nepouštět si finanční žilou.

Celkově ty zbývající tři dny s pořadovými čísly 33, 34 a 35 už tak nějak uplynuly, co z nich se mi tak usadilo do paměti:

1.    Jak jsme s Martinem a Ivet spolu trošku byli a trošku nebyli. Respektoval jsem jejich soukromí i jejich hodnotný, neustále rozkvétající vztah, takže jsem je nechtěl moc otravovat. Ale 48 hodin bylo příliš dlouhých na to, abychom se mnohokrát nepotkali a neprobrali leckterá témata světa i života.
2.    Jak jedním z mála světlých bodů na lodi byla Tour de France v televizi. Kvůli ní otevírali dříve noční bar. Při sledování těch udatných vysportovaných a čistých cyklistů jsem dokázal aspoň na chvíli potlačit depku.
3.    Jak jsem na lodi potkával týpka, kterej byl hrozně podobnej Seanu Connerymu, verze 1990. A uvědomil jsem si, že se mnou plul i před pěti týdny, tak výrazný typ si nelze nezapamatovat.  A pak jsem ho potkal ještě v Dánsku, na pumpě asi po 100 km daleko. Byl to německý Sean.
4.    Jak náš „zpěváček“ z cesty na Island měl svoje koncerty v Night Clubu i na zpáteční plavbě. Už jsem důvěrně znal jeho repertoir, a nebýt mé mizerné angličtiny, určitě bych za ním šel pokecat. Byl to romantický poslech. Jen jsem měl pocit, že mu poněkud odchází hlas. No jestli tam hraje a zpívá celé léto…
5.    Jak už na lodi jsem pociťoval, že na Islandu vyběhaná kila naskakují zase zpátky. Jenomže ta pravidelná strava – navíc v systému „zaplať a sežer co můžeš“ – to je kalorické peklo. A navíc ta dlouhá chvíle: člověk cestou z oběda už se dívá na hodinky, za jak dlouho bude večeře.
6.    Jak osazenstvo v kajutě tak nějak prošlo mimo mě. Zatímco cestou tam byla občasná družba a pokec, nyní jsem se spolunocležníkům vyhýbal – furt vostávali v kajutě a furt si něco četli. Navíc – na rozdíl od mínus měsíce mi chyběla družební slivovice.
7.    Jak jsme z paluby pozorovali Shetlandské ostrovy. Poprvé v životě vidím na vlastní oči Británii! (Cestou na Island jsme je míjeli během spánku).
8.    Jak byl oceán tentokrát klidný. Žádné velké vlny, žádné výrazné pohupování, žádná mořská nemoc a žádné objímání keramické mísy.
9.    Jak jsem příliš nepil. V tomhle konání mi rozhodně chyběl Džordžíno a jemu podobní, a taky už nebyla ta správná nálada. Depresi já nerad zapíjím, radši piju štěstím.
10.   Jak jsem vídával a slýchával lidi ze zájezdu CK Pangeo Tours, ale jak jsem neměl potřebu se s nimi dát do řeči.
11.   Jak byl zmatek v čase. Na Islandu je normálně mínus jedna hodina s ohledem na CET, ale protože tam nemají letní čas, tak to bylo ve skutečnosti dvě hodiny. A vlastně nebylo jasné, kde a kdy se dvakrát má ten čas změnit zase na středoevropský. Takže na snídani, která začínala v 07 hodin, jsem spolu s některými dalšími čekal už od 06 hodin.

Jak řikám – loď cestou na Island byla za odměnu, cestou zpět byla za trest. Tak jsem to vyřkl a tak jsem to i prožil. Měl jsem za sebou 48 nelehkých hodin. Díky Martine a Iveto, že jste mi s nimi aspoň trochu pomohli... A co jsem si zapamatoval po opuštění lodi?

12.   Jak jsem po vyjetí na dánskou dálnici zjistil, jak vibruji. Honda dostala na Islandu pořádně zabrat, tlumiče a gumy definitivně v řiti, a k tomu snad ty závěsy nebo jak se to jmenuje. Vibroval jsem a bylo zřejmé, že investice mě v blízké budoucnosti neminou. Trošku jsem s tím už předtím počítal.
13.   Jak špatně jsem vyřešil Hamburk. Původně jsem z něho chtěl pokračovat na jih na Hannover, ale pak jsem si to rozmyslel a objížděl přístavní gigaměsto směrem na Berlín. Už tím jsem ztratil cca 50 km. A po dalších 50 km širé dálnice zničehonic závěra a přinucený výjezd, kolem pár zmatených řidičů. Rozhodl jsem se jet (bez mapy a navigace) dále na Berlín po okreskách, ale po pár desítkách kilometrů další uzávěra, a bez náznaku objížďky. Nasral jsem se a vracel do Hamburku. U výjezdu z dálnice zmatených a nasraných řidičů už desítky – zablokovali silnici a živě diskutovali s policajtama. Celkově jsem tím ztratil cca 200 kilometrů a cca 2,5 hodiny.
14.   Jak se mi nezadařil ani Hannover. Někde u něj jsem chtěl přespat. Mezi jedenáctou a jednou jsem se dobýval zhruba do 10-15 hotelů, ale buď měli plno, nebo už zavříno anebo vůbec nefungovali. Byla to zoufalost. Únavou a řetězem neúspěchů jsem zemdléval, sotva držel volant a víčka. V jednu jsem na hledání pevné postele rezignoval, jel další dvě tři hodiny směrem k Česku a až s blížícím se rozbřeskem to zabalil na špinavém odpočívadle. Zbytek noci na zadním sedadle, přes oči šálu. Mimochodem – dálnice v Německu nikdy nespí, provoz byl neustále hektický.
15.   Jak jsem po třech hodinách polospánku v autě vstal a zalepený pokračoval dál, hledaje sprchu. Jenže byla neděle a Germáni vyráželi na zájezdy a výlety, všude jich bylo jak much. Na jedné pumpě jsem si to ale vyčekal a sladce se oddal osvěžující sprše.
16.   Jak jsem přejel v neděli 21.7. cca ve 12 hodin státní hranici České republiky a jak mě to vůbec nedojalo, naopak. Jak jsem na Radiožurnálu poslouchal české zprávy a nezjistil nic, co by mě šokovalo. Kuba, o kterém se mluvilo při mém odjezdu při pádu vlády, nebyl premiérem. Ale Rusnok.
17.   Jak jsem zastavil na první české pumpě, k mému neprůhlednému sklu přistoupila mlaďounká brigádnice a roztomile se zeptala „Nechcete umýt okýnko?“. Zavrtěl jsem hlavou, ale když jsem se za pár minut vracel do vozu, dal jsem jí padesátikorunu se slovy… „Za to, jak se snažíte a jak jste milá“. Ten pohled ve zpětném zrcátku stál za to.

Nu, a pak přišla Praha, nabral jsem rodinku právě se vrátivší z Kanárských ostrovů. Dálnice D1 a oběd u příležitosti shledání a mých zítřejších 45. narozenin. A doma. A co teď? A co další dny? Jít s kamarády a sousedy na pivo, stručně a povrchně povyprávět, ale ne moc – stejně to nikdo nepochopí. Sepsat příběh z cesty, pohrát si s fotkami a mapkami, další léto věnovat rodině, pak možná ještě jedno a pak… Kdepak, musím se tam vrátit. Během expedice jsem si na památku nasbíral pár hrstí sopečných a jiných kamenů, a to se nemá. Musím se tam vrátit, abych je mohl vrátit. Ne kvůli sobě, ale kvůli islandským skřítkům. Aby se na mě nehněvali.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 33-35 >>

Nebo dále ... není kam