DEN 7, neděle 23.6.         SETKÁNÍ POD VATNAJÖKULLEM  

Na obzoru ten ledovec   /   Jezero Lary Croft   /   Ze sólování do trojky   /   Bacha na průrvy!   /  A bacha na Stroh…

141 km, Ø 7,8 l/100 km

Zatímco první noc ve stanu mi ve spacím pytli určeného údajně do minus 9 byla kosa, druhou noc už jsem ve dvou spacácích (jeden posloužil jako tepláky) strávil na pohodu. A tak už jsem spával napořád. Toto ráno (nebo spíše toto dopoledne) se mi dokonce vevnitř udělalo vedro, a to proto, že jako jedno z mála expedičních rán (tedy dopolední) právě toto bylo slunečné. Vylezl jsem ze stanu někdy před dvanáctou a dle očekávání už byl v kempu skoro sám. Moje oblíbené pojetí: poslední do kempu přijet, poslední vstávat, poslední odjet – tak míváš kemp sám pro sebe.  

Městečko Höfn leží na výběžku do moře a je tedy ze tří stran obklopeno vodou. Má asi 1.600 obyvatel a je největším sídlem na jihovýchodním pobřeží, významným uzlem, proto se často objevuje i na směrových cedulích i ve vzdálených částech Islandu. V bedekru mě pobavila větička, že jméno města Islanďané vyslovují, jako když se škytne. No nevím, u nikoho jsem to neprověřoval, ale spíše než „škytnutí“ bych si vsadil na „náhlé štěknutí“ anebo klidně tedy na „náhlé štěknutí se škytnutím“. Prohlídku městečka jsem ovšem vypustil a radši si užíval pohody kempu. Pomalé sbalení, pomalé sprchování, pomalá kávička z recepce. Při pohledu do útrob vozu jsem si uvědomil, že večer už budeme v autě tři a pustil se tedy do přeorganizování všech zavazadlových a úložných prostor, všech zákoutí. I tady se projevovalo moje relaxační pojetí zájezdu: vůbec jsem si nezjišťoval, jak daleko to mám do místa srazu – jen tak pocitem jsem odhadoval, že nějakých 70-80 km a netušil nic o skutečných 141 km. 

To jsem navíc samozřejmě nevěděl, jaké krásy mě po cestě čekají. Už z pohledu do mapy je zjevné, že „Höfnsko“ je jakousi vstupní branou do oblasti megaledovce Vatnajökullu. A jak řikám – vládl slunečný den, takže panoramata na východě se jevila příliš atraktivními na to, abych dal klapky na oči a spěchal na místo určení. Patnáctá hodina byla jasně ohrožena, ale protože máme smsky, nebylo to až tak stresující. Vatnajökull je obří ledově sněhová matka-čepice, ze které do nižších poloh slézají splazoví synáčci. Centrální ledovec tak lze vidět jen z mapy či z letadla, anebo – právě jako v tomto případě – z velké dálky. Když jsem potom ledovec jihozápadním směrem objížděl, mohl jsem se bažit už jen menšími splazy. Vatnajökull svou plochou 8.100 km² pokrývá zhruba 8% plochy ostrova a je tak samozřejmě největším islandským ledovcem, v rámci Evropy pak druhým, po jednom na Špicberkách. Pro lepší představu o velikosti – ledovcový hřbet se táhne v délce asi 150 kilometrů.

Jak splazů přibývalo, ubývalo photo-stopů, už se to stávalo rutinou. Ovšem narůstající cestovní rychlost přibrzdilo jezero Jökulsárlón, aneb – jak jsem si ho poté přenazval – jezero „Lara Croft“, proč, no protože na přelomu tisíciletí se tu natáčely scény slavného filmu s Angelinou Jolie. Lidí tu teda bylo požehnaně, ale nedivil jsem se – nedělička, ale především úchvatná ledovcová laguna, po níž plují stovky ker odlomených ze splazu Breiðamerkurjökull. Z jezera do přiléhajícího moře vytéká řeka a tak tu vznikají pro mě málo pochopitelné proudy a protiproudy, jedno hejno ker se pohybuje směrem někam, další hejno směrem opačným. Jak ledovce tají, jezero se zvětšuje, za posledních 40 let dokonce prý čtyřikrát! A maximální hloubka je těžko uvěřitelných 248 metrů. Ohromující podívaná, škoda jen, že jsem tolik spěchal za parťáky. Takto jsem stihl nafotit si to pouze z jednoho místa a přitom by se tady daly trávit hodiny – obejít si to na tomto břehu, nebo podívat se na břeh opačný anebo se dokonce vměstnat na zde přítomné obojživelné vozidlo a mezi krami si zaplovat.   

Míra zpoždění už ani nehrála roli, ani jsem vlastně nevěděl, proč jsem tam měl být v 15:00, zda se ještě dnes ode mě očekává a zda bývalý turistický průvodce Vláďa nenaplánoval nějaký další přesun nebo co. Protože zadání tedy nebylo jasné, neodpustil jsem si odbočku k dalšímu ledovému jezeru, k menšímu Breiðárlónu. To byla taky luxusní podívaná – ledovcové kusy ve tvaru úzkých špičatých jehlanů se na kraji splazu jakoby rovnaly do široké fronty a čekaly, který z nich se dříve bude moci odloupnout a šplouchnout do vody. Ale jak člověk něco musí, už si mezitím pořádně neumí užít něčeho jiného, co nemusí, ale chce. Takže i toto jezero jsem absolvoval ve zrychleném, málo komfortním režimu, ovšem zaplaťcestovatelskýpánbůh i za to. Silnice č. 1 se pak z jihozápadního směru zlomila na severozápad a tudíž od moře se odklonila do vnitrozemí. Skaftafell následoval záhy a s mým zpožděním skoro 2 hodiny. Ale jak jsem záhy zjistil (a jak jsem ostatně i tušil), bylo to úplně jedno, další program nebyl nijak veliký a časově náročný.  

Takže Skaftafell. Primárně národní park, s rozlohou 4.807 km² na Islandu druhý největší. Ale když se řekne „sejdeme se ve Skaftafellu“, není třeba přesně specifikovat místečko, dozajista je tím míněno návštěvnické centrum Skaftafellsstofa s přilehlým kempem. Jde o přirozenou základnu pro celý park, takže je tu velká frekvence turistů všeho zaměření a věku. Plocha pro stanování má několik hektarů, dal by se tady uspořádat slušný letní fesťák. V průvodcích píší, že v této oblasti pod ledovcem vládne na islandské poměry nezvykle příjemné klima a slunečné počasí, což se v tento utěšený podvečer potvrzovalo i mě. A tak jsem se se slunečnou a klimaticky příjemnou náladou konečně mohl pozdravit se svými nastávajícími soudruhy, Vláďou a Pavlínou. Oba jsem hned na začátku varoval, že ze zájezdu budu chtít kamsi na web zavěsit cestopis, a protože doba je informačně citlivá, v rámci ochrany osobních údajů, důvěrných údajů i údajných důvěrností jsme se postupně domluvili, že nebudu uvádět všechny společné faktografie a fotografie. Sem tam tedy něco zmíním, leccos neuvedu, kdeco zamlčím a zamlžím. V každém případě uvádím, že jsme si na přivítanou dali loky slivovice a plechovky plzně.

V rychlosti jsem vztyčil stan a společně jsme se pak vydali k ledovci. Pavlína si na treku přes Landmannalaugar pár dní předtím odrovnala paty, a tak při započtení mého zánětlivého kolena bylo zjevné, že my dva vytvoříme tu méně výkonnou turistickou jednotku a Vladimír tu údernější. Skaftafellsjökull je jeden z mnoha splazů onoho velkého Vatnajökullu, aktuálně 2,5 km široký a 10 km dlouhý – ale jako ostatní ledovce rychle ubývá, za poslední půlstoletí o celý 1 kilometr délky. Splaz začínal (tedy spíše končil) jen asi 1,5 km od kempu a tak jsme jej dosáhli co nevidět. Vůbec jsem si nevšiml, že mi ledovec už začal pod nohama, neboť byl maskován směsí tmavého kamení, bláta, prachu a popílku. Takové okraje jsou zrádné – myslíš si, že jdeš po korektním povrchu a pod tebou přitom hrozí běžným okem špatně identifikovatelné trhliny a pukliny. Však mě zalepilo, když zkušený horský vůdce Vladimír vystoupal o něco výš, obrátil se a začal na mě „Ne, ne, tam nechoď… zastav se… dva metry doleva… teď tři metry rovně…“. Myslel jsem si napřed, že si dělá srandu, ale pak jsem se mu – a rád – podvolil.

V kempu jsem vykonal premiérový test propanového vařiče, a protože byl úspěšný, znamenalo to první teplé jídlo na Islandu. Po dvou dnech jsem opět potkal Pardubáky, ale ti že tady nespí, že jen tak „procházejí“ a pro noclehy preferují divokou přírodu. Jo jo, na spaní divoká příroda dobrá, ale sprchu a záchod tam nenajdeš, co? S Pavlínou, Vladimírem, slivovicí a raději naředěným Strohem 80% jsme se dále seznamovali a že tu byl věru veselý večírek, i s lokálním zemětřasem. A pak už jsem pod masou asi 3.000 km krychlových ledu usnul a ve snech se mi plnil další dílčí sen.  

Prohlédněte si  FOTO - DEN 7 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 8 >>