DEN 17, středa 3.7.         TISÍCROČNÁ SNĚMOVNA

Zážitkovou highland cestou   /   Dosud neobjevený kaňon   /   Kotník!   /   Tu se psala historie   /   Směr Reykjavík

182 km, Ø 7,0 l/100 km

Nebe se ráno tvářilo jakoby nic, včerejší mračna zapomenuta, svítilo slunce, z těl jsme vyháněli noční chlad. Protože i viditelnost byla příznivější, mohli jsme konečně zplna ocenit okolní krajinu. Tam někde v dáli na východě se majestátně dralo do oka kus něčeho zajímavého, vypadalo to jak zapadající či vycházející obří měsíc s charakteristickými světlými a tmavými skvrnami. Musel jsem se podívat do mapy a zjistit, že zřejmě půjde o ledovec Eiríksjökull. Tak to je dobře, tím směrem máme namířeno. Pokračovali jsme tedy ve včerejším kursu, po silnici č. 518 dále do vnitrozemí.

Brzo nás zastavila křižovatka tvaru „T“ – doleva na sever silnice F578, která je podle mapy plná brodů a jiných řidičských a cestovatelských u-ha-há, mít pořádnýho off-roada, cukalo by to s ním na sever. Takto jsme volili silnici č. 550 směřující na jih, čímž se zároveň už definitivně začneme přibližovat Reykjavíku. Pětsetpadesátce se taky říká Kaldidalsvegur, protože jde o trasu vedoucí údolím Kaldidalur. Je to podobný typ „highland“ silnice jakou je známější pětatřicítka „Kjölur“ (jeli jsme v den 12): taky čistým vnitrozemím mezi horami a ledovci, taky bez brodů. Toto je kratší verze, na auto ovšem obdobně náročná – není sice oficiální efkovou silnicí, ale na některých mapách jí tak právem označují a některé autopůjčovny zakazují vjíždět na ní svými auty bez pohonu 4x4.

Vlevo jsme nejprve věnovali pozornost už zmiňovanému ledovečku Eiríksjökull. Tato ledová čepice má 22 km² a je uváděna jako devátá největší na Islandu. O pohledy se ale stále více hlásily ohromné bílé plochy Langjökullu, což je mezi ledovci mnohem vyšší šarže. Pozorovali jsme ho z druhé strany už před pěti dny, a jak už tehdy bylo psáno – 950 km² a druhé místo. Krajina pod ledovci směrem k nám byla buď kamenitá s ledovcovými potoky s dravou modrobílou vodou, nebo vyprahlá, suchá, písčitá. Jak jsem se tak nadšeně rozhlížel kolem sebe, kdesi v dáli jsem vytušil kaňon. Mapa 1:300 000 sice o ničem takovém nehovořila, ale i tak jsem navrhl odstavit vůz a udělat k domnělému propadlišti pěší výpad. Šli jsme kamenitou stepí a museli dávat pozor – cesta necesta byla plná nerovností a ďolíků, a protože vše maskovaly trávy a mechy, ne vždy bylo jasné, kam našlapujeme. Po kilometru opatrných a nehbitých kroků jsme skutečně došli ke kaňonu. V něm se půvabně klikatila ledovcová modrobílá říčka s několika malými i většími vodopádky.

Bylo zřejmé, že sem turista nezabloudí. Jednak samotná silnice 550 je nenápadná a ukrytá v útrobách země, jednak ani přímo sem ke kaňonu nevede žádná pěší cesta. Samozřejmě nikde zábrana, opatření či varování, některé fotografické plošinky na hraně kaňonu zaváněly pádem, jenž by uměl otrávit prázdniny. Já se svojí proslulou závratí jsem se občas přistihl s hlavou zatočenou… Ryzí a originální islandský zážitek. Cestou k vozu jsem vstřebával ony předchozí romantické pohledy dolů a poněkud slevil na soustředěnosti. A to se tady nevyplácí. Šlápl jsem do prázdna zarostlého drnem, noha padala hlouběji a hlouběji, trvalo to věčnost. Pravda, těch asi třicet centimetrů se nemusí zdát moc, ale pro pravý kotník to bylo až až – slyšel jsem a cítil křupnutí, pak bolest. Aby si parťáci kousek vpředu ničeho nevšimli, z dírky jsem vyskočil a chtěl nenápadně pokračovat. Ale ouha, při došlapu to zabolelo tak, že jsem se svalil na prdel. A kurva! S hlavou plnou trudných myšlenek jsem přece jen vstal a mlčky dopajdal k autu. Zkusím to rozchodit.  

Jestliže dosud sem tam rostla tráva, teď už se všude kolem rozléhala jen kamenitá poušť. Dostávali jsme se do průjezdu mezi dalšími dvěma ledovci. Ten vpravo se jmenoval Okjökull, ovšem jeho zkrácený název používaný v mapách je kouzelnější – Ok. Jako ledovec však Ok příliš OK nebyl, protože mu scházel led a sníh, což je u ledovce poměrně zásadní. Na jednom islandském webu jsem pak našel přiznání, že ledovcová čepička už je v současnosti pryč. To nalevo od nás byly zatím led a sníh patrné: ledovec Þórisjökull, s 32 km² osmý největší. I když ty na webech uváděné plochy, kdoví jak velkým tempem se zmenšují, hold těžký úděl všech ledovců v éře globálního ohřevu… Silnice č. 550 zvaná Kaldidalsvegur má jen 40 kilometrů a tak se záhy chýlila ke svému ukončení. Kolem se začala opět vynořovat zelená barva a po zdolání posledního horského masívku se před námi rozprostřela široširá nížina směřující nezadržitelně k jihu. Teplota šla nahoru, až ukázala fantastických 17°C , čímž byl stanoven rekord celého zájezdu (k tomu jsem se nikdy potom ani nepřiblížil).      

Nastal čas Þingvelliru. To je jedna z nejznámějších a nejnavštěvovanějších lokalit na Islandu, jeden ze tří vrcholů tzv. „Zlatého trojúhelníku“, jeden ze čtyř islandských národních parků, dokonce i památka UNESCO. Tohle místo má obrovský význam historický, kulturní i geologický. Právě tady byl v roce 930 založen onen první velký sněm, Alþing, který je považován za nejstarší demokratický parlament na světě. A právě tady bylo 17. června (v den, kdy jsem na Island vyrazil) v roce 1944 vyhlášeno, že Island se trhá od Dánska. Geologický význam proto, že přes Þingvellir prochází velmi uchopitelná a plastická trhlina mezi eurasijskou a americkou zemskou deskou. U takto významného místa zákonitě parkovaly desítky busů a aut, které se sem na rozdíl od nás dostaly z jihu. Nu, pojďme se vmísit mezi davy. Pro mě tedy spíše „pajďme“, protože jsem pajdal už na obě nohy – v levém koleni už od dne 05 přetrvávající zánět, v pravém kotníku čerstvě něco mezi výronem a vyvrtnutím. Ovšem když člověk pajdá na obě nohy, je to ještě vůbec pajdání? Není to spíše jen hodně divná chůze? V každém případě jsem se musel hodně přemáhat a tiše sykat bolestí, ale věřil jsem, že se obejdu bez doktorů. No, ráno rozhodne.  

Nezvykle v krátkých rukávech jsme tu strávili a pochodili asi hodinu a půl, ale upřímně řečeno, rád jsem se od masových turistů odpojil. Do hlavního města už nám zbýval jen kousek, čas dobrý, tak jsme si ještě odskočili po silnici č. 365 bokem na východ do Laugarvatnu. Dle bedekru letovisko s velkým geotermálním jezerem a bazény, ale jak jsem tak projížděli, více než romantika na nás jukal turistický business všude vůkol. Hold příroda spoutaná do betonu a kachlí. Oukej, přece jen se tedy už přesuneme do metropole. Napřed zpátky k Þingvelliru, pak napojení na silnici 36 a asi po půlhodině jízdy jsme atakovali brány Reykjavíku. Bylo 18:15 a pro kolegy se tady na zítra rýsuje konečná. Jako řidič jsem malinko znervózněl a zpozorněl – přece jen, po mnoha dnech ježdění pustinami a městečky s maximálně pár tisíci obyvateli mi nyní město velikosti Plzně připomínalo světovou megapolis. Už jen naučit se zvládat více pruhů.

V mapě jsme si našli kemp, který je v hlavním městě podle všeho kupodivu jediný. A podle slunce se zhruba tím směrem snažili přibližovat. Ještě tak potkat nějaký Vínbúðin, to by bylo, pivo by se na reykjavickou kanadskou noc hodilo doplnit. A jak už to bývá – Čech, který chce, to najde. Měli jsme štěstí, přímo v našem směru jsme našli zcela určitě největší obchod s chlastem v zemi! Takovou hitparádu především piv (snad 50 druhů?) jsem neviděl nikde u nás. Jupííí! Kromě Vikingů zlatých i červených jsme koupili i cidery (čti „sajdry“) Bulmers, pravé irské, Pavlína z nich byla nadšená. A my muži jsme si dopřáli lahůdku – akvavit s názvem 64° (dle severní šířky Reykjavíku), sice jen 0,2 l, ale za to s 50% alkoholu a v přepočtu za 530 CZK. Kemp už jsme pak natrefili v pohodě. Celodenní pěkné a rekordně teplé počasí se poněkud pokazilo, stavěli jsme už za chladna a polomokra, inu na velkou reykjavickou párty pod širým nebem to nevypadá.

Kemp ležel hned v sousedství fotbalového stadionu, který patří klubu Fram Reykjavík a kde své zápasy hraje také islandská repre – tím jsem byl fanouškovsky potěšen. Šlo o velkokemp, jak by ne, když tedy zřejmě místní jediný. Desítky a desítky stanů včetně mnoha skautských a sportovních táborů, rozlehlé sociální zázemí, rozmanité služby, všude spousta lidí. Co tu ale kupodivu chybělo, byla prodejna s potravinami. Tedy aspoň se nám jí nepodařilo vypátrat a na dotazy nás všichni posílali pryč. Tak jsme v tuto večerní hodinu vyrazili do ulic. Zeptali jsme se jedněch lidí, kteří právě nastupovali do auta – začali nám vysvětlovat cestu a sami během chvíle poznali, že je to příliš složité a že nás tam tedy zavezou. Velmi milé, v dešti obzvlášť. Co na tom, že ten kilometr zpět s proviantem jsme už kráčeli pěšky, však já jsem své chromé nohy potřeboval trošku rozejít.   

Poslední společná párty proběhla v autě, venku by to bylo sebemrskačské, havrani padali chladem k zemi. Vikingové výborní, sajdry skvělé a ta „šedesátčtyřstupňovka“ – to byla fakt laskomina (apropo, v žádném jiném Vínbúðinu už jsem jí pak nenašel, byť jsem po ní tak bažil). Pro mě končil 17. den zájezdu, stále jsem se tedy nacházel v první půlce (!), pro mé dočasné souputníky končil na Islandu poslední celý den.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 17 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 18 >>