DEN 27, sobota 13.7.         POD TUNELEM HOLKY RYBAŘÍ

Výšlap, nahoře závrať a stres   /   Rarita podzemních staveb   /   Na rybářské slavnosti   /   Do města na jedno?    

87 km, Ø 7,5 l/100 km

Sbalil jsem stan a vydal se trošku prozkoumat ty protilavinové bariéry. Dovnitř onoho půdorysného písmene „A“ vedl průchod studeným tunelem vejčitého tvaru se stěnami z vlnitých desek. V jedné z bariér byla do svahu zaříznutá pěšina směřující k vyhlídce, takže jsem vyhupsl nahoru potěšit se výhledem na Flateyri. Všude kolem fialovo, což měla na svědomí rostlina s názvem lupina mnoholistá, jinak též vlčí bob. Její výskyt na Islandu je velmi častý, ale tady bylo opravdu přelupinováno – původně tuhle kytku vysazovali uměle, protože napomáhala proti půdní erozi, dnes je ovšem považována spíše za plevel, který je navíc jedovatý. Obyčejní Islanďané-nebotanici a neekologové jí však mají rádi, protože jim po dlouhé zimě jako jedna z prvních kytek zbarevní jinak smutnou krajinu. I já jsem ji měl na zájezdu rád…  Jelikož tábořiště stálo za benzinkou, místo pro snídani bylo jasné – obligátní káva s nějakým tím muffinem poskytly kofein a energii pro další expediční činnost, ještě jsem nemohl tušit, jak mnoho mi za chvíli přijdou vhod.

Byla sobota, zpáteční loď mi vyplouvá už za pár dní. Ovšem z opačného konce ostrova a to navíc západně-fjordí mise zdaleka není u konce. Čím dál víc bylo jasné, že nestíhám a nestíhat i nadále budu, ale nechtěl jsem si tím kazit myšlenky. Zkusím ošálit časoprostor – nadále se budu pohybovat pozvolna a pomalu, budu si užívat a nestresovat se, nu a v samotném závěru se uvidí. S takovýmto odhodláním jsem až ve 13 hodin vyrazil on the road. Ovšem hned po pár kilometrech jsem vůz odstavil nabrat další zpoždění. Uvědomil jsem si totiž, že jsem toho za poslední dny mnoho nepochodil, však kdy jsem se naposledy vydal někam do hory, ha? Bylo potřeba to napravit a k tomu napomáhalo i relativně příznivé počasí s občasným prosvítáním modré.

Vystoupil jsem a hnedle mi do oka i ucha padl horský potok tekoucí ze sedla mezi dvěma vysokými hřebeny. Ty jako kolmé výběžky náleží páteřní horské plošině Grímsdalsheiði, jež se táhne skoro celým poloostrovem. Podél potoka jsem se vydal nahoru. Proud vody poeticky hučel a sem tam mizel pod sněhovými klenbami, které evidentně roztávaly jen pomalu a neochotně. Cítil jsem se tak povznešeně a happy, že jsem ucítil silnou potřebu udělat nějaké hlubokomyslné gesto, potřebu vzít si kus těchto slastných okamžiků na památku a naopak tady něco nechat. Nenapadlo mě ovšem nic oduševnělejšího, než si z potoka vzít jeden z kamenů a naopak tu přírodě odevzdat… co? Co tady mám po sobě zanechat, aby to nebylo příliš neestetické či neekologické? Vytáhl jsem z pusy žvýkačku a hodil jí do vody. Ano, ani z toho by ekologové radost neměli, narušil jsem přirozenou rovnováhu vodního ekosystému, ale kus mé DNA tu ponechávám a to už mi nikdo nesebere.  

Potok se ve vyšších polohách měnil v už klidný potůček, kolem něhož ovšem mohutněly bažinky a množily se čůrky porůznu stékající z okolních svahů. Rozhodl jsem se nejít dále do sedla, ale pustit se doleva na jeden z vrcholů. Příliš odvážné? Ambiciózní? Možná, ale kdykoli se můžu vrátit. Nejprve jsem ještě zdolával mokřiska, postupně nastával suchý povrch – zpočátku travnatý, posléze kamenitý. Volně ložené kameny byly potenciálně nebezpečné a nášlapy jsem tak musel vytipovávat a korigovat velmi citlivě. Pak přišly skály s místy dosti strmým sklonem, vyhledával jsem mezi nimi schůdné nelezecké stezky. Jenže jak to bývá, nahoru to jde vždycky líp. Snažil jsem se sice průběžně odhadovat náročnost sestupu, ale stejně jsem se poněkud nechal unést, zapomněl se a vystoupal až do míst, kde mě při pohledu dolů přepadly závrať, úzkost a strach. Ty vole, kde to jsem? Při pomyšlení, co mě čeká cestou dolů, se mi rozklepaly nohy. Kdepak, na vysokohorskou turistiku jsem nikdy nebyl, z výšek točící se hlava u mě bývá silnější než touha zdolat vrchol. K němu mi zbývalo odhadem sto metrů, kousek nahoru bych ještě dal, ale při pohledu do údolí mi bylo zle už teď. 

Tomáši, ano, nemáš u sebe opět ni mobil a musíš se napřed uklidnit! Sedl jsem si na skalku, křečovitě se chytl a čekal, až se mi přestanou třást nohy, bez toho sestup není možný. A pak jsem dostal nápad – nebudu se dolů šourat po skalách a kamenech, ale po okraji sněhové závěje támhle vlevo. Přesunul jsem se tedy k prohlubni mezi dvěma svahy, která byla naplněná sněhem, a po okraji sněhového pole začal sestupovat dolů: natočen bokem, vždy seskočit, prudce do sněhu zaseknout obě nohy a ještě brzdit rukou. Občas se ne úplně zadařilo a pár metrů jsem se sklouzl. Ruka brzdilka trpěla špatně snesitelným chladem, vykazovala náznaky omrzlin, a tak boční postoj bylo nutné průběžně měnit o 180 stupňů a dlaně zahřívat z adrenalinu horoucím dechem. Poslední metry na sněhu už nebyly tak prudké, zdálo se, že přežiju… užíval jsem si to. Kamenitá step s bažinkami na závěr už s prstem v nose. Dostavil se pocit štěstí a naplnění. Co na tom, že vrchol nebyl (opět) dosažen, když život byl zachráněn! S náladou jsem se válel v mechu, užíval si endorfinů a laškovně se fotil samospouští. Právě jsem měl za sebou nejhlubší výšlapový zážitek celé expedice, celá ta sranda trvala tři hodiny.

Po silnici č. 64 jsem se vrátil na začátek Önundarfjörðuru a napojil se na trasu č. 60, která severovýchodně směřuje napříč dalším poloostrovem (neboli v Centrálních Západních fjordech klepetem číslo tři). Protože se tu rozkládají vysoké hory, cesta dále není možná bez tunelu. A to bylo něco, na co jsem se už dlouho těšil jako malé tunelářské dítě. Jedná se o tunel Vestfjarðagöng, který otevřeli v roce 1996, který je s celkovou délkou 9.120 metrů nejdelším v zemi a který výrazně pomohl dostupnosti měst Flateyri, Suðureyri a Ísafjörður. Ale pozor, a bylo právě to moje těšení se – nejde o obyčejný tunel tam a zpět, ale o tunel tříramenný! Jednotlivá ramena měří čtyři, tři a dva kilometry a ve své spojnici tedy evidentně musejí mít křižovatku, zde ve tvaru spláclého „Y“. Mě čekal nejprve nejdelší, čtyřkilometrový úsek. Křižovatka vprostřed měla sice odbočovací pruhy, ale jinak byla nepřehledná, neboť dvě větve do ní ústily v mírných směrových obloucích (laicky v „zatáčkách“) a jedna v oblouku výškovém. Takže zastavíš-li na křižovatce s touhou takovýto unikát vyfotit, netušíš, z jakého směru se sem co řítí. Zatím jsem se o foto nepokusil. Blikaje doleva jsem se vydal další, tříkilometrovou trubkou, silnice se tu značila číslem 65.

Jakmile tunel skončil, vyjevil se překrásný výhled na Súgandalfjörður. To je fjordík uzounký, vtěsnaný mezi strmé svahy hor, a na jeho konci na mě čekalo městečko Suðureyri. Tahle obec byla kvůli horám dlouho izolována od okolního světa. Dnes tu žije asi 300 obyvatel a hlavním zdrojem obživy jsou samozřejmě ryby. A právě v souvislosti s nimi mě potkalo veliké štěstí, protože jsem se nachomýtl k rybářským závodům. Tedy zdálky jsem si napřed myslel, že v přístavu demonstrují odboráři, ale postupně jsem v davu lidí dešifroval pravý důvod velkého srocení. Odstavil jsem hondu a šel se s nažhaveným foťákem infiltrovat. Systém soutěže jsem sice nepochopil a ani se o to nesnažil, ale hrozně se mi to líbilo. Na okraji dlouhého betonového mola postávaly desítky soutěžících, mezi nimiž mě zaujalo spousta dětí a holek. Každou chvíli někdo radostně zavýskl a odpojil se z řady rychle předat úlovek komisaři. Ten rybu zvážil, zahlásil její název a odhodil do jedné z kádí. Popocházel jsem po molu a nasával tu úžasnou autentickou atmosféru. A vida – jaká to opět islandská náhoda – mezi diváky potkávám krajana (modrá oktávia a liberecká značka), který byl před 23 dny jedním z členů úvodní islandské porady. Prohodili jsme pár slov, prý odplouvá až týden po mě, trošičku jsem si zazáviděl… Aby zážitek z pravého islandského eventu byl dokonalý, v párty stanu jsem si objednal jidélko – krevetky ve smaženém těstíčku (nasáknutí přepalovaným tukem nejevilo se zcela zdravým), jakoby čínské závitky a k tomu jakoby čínské nudle. Globalizace řádí a hlad je hlad.

Závody skončily, lidé se rozjeli a já jsem se po městečku ještě hodnou chvíli procházel, než se zimou zkřehlý vydal na další cestu – která je jediná, a to zpáteční. Opět tedy tunel a na křižovatce tentokrát už první nesmělé fotky. Směrem na východ jsem se dal i tou poslední, dvoukilometrovou rourou. Po jejím absolvování se před mnou v dáli ukázala metropole Západních fjordů, Ísafjörður, a hned nedaleko pod silnicí kemp. Měl jsem tedy evidentně nabito na ukončení dnešního přesunu a na zasloužený kempový relax. Jenže to já ne – začalo mě trápit, že jsem si tunelu moc neužil a především to, že fotografický úlovek křižovatky nestál za moc. Nechal jsem kemp kempem a otočil to zpět do hloubi skály. Projel jsem tunelem dvakrát tam-zpět a ujel při tom dalších 24 zážitkově temných kilometrů. Poprvé mě při výsadku na křižovatce vyrušilo jakési auto, náhle vyjeté ze zatáčky, a jakžtakž se zadařilo až na další pokus. Ale protože v tunelu nevládly optimální světelné podmínky a můj fotopřístroj se s nimi nedokázal dostatečně vyrovnat, stejně jsem z výsledku nadšením zdaleka neomdlel. Mimochodem – tunel je ve všech třech ramenech jen jednopruhý s občasnými výhybnami, v tunelové křižovatce se otáčet nedá a pořád jsem si nebyl jist, zda mé automobilisticko-fotografické experimenty nejsou sledovány nějakým kamerovým systémem. Respekt z policie.    

Když jsem vjížděl do kempu, bylo už deset, ale recepci jsem ještě stihl otevřenou. Zatímco v posledních několika kempech jsem skoro sám, tady to žilo, stanů a karavanů na několik desítek. Vybral jsem si svůj kout, postavil obydlí, dal si jedno plechovkové pivko, ale žádné myšlenky na spánek – napadlo mě, že bych si mohl odskočit do města na nějaké to čepované. Na 23 hodin obdivuhodný nápad! Bylo dosti temno, začalo lehce poprchávat a já svižným krokem vyrazil. Předpůlnoční ploché slunce vytvářelo na svahu nad fjordem úžasnou rudo-oranžovou podívanou, jakoby tam někdo svítil obřím reflektorem. Vzdálenost do města jsem malinko podcenil, ze dvou tří kilometrů se stalo kilometrů pět, ale formu i náladu jsem shledával vysoce nadprůměrnými. Do Ísafjörðuru jsem vcházel právě o půlnoci. Otevřený bar jsem potkal jen jeden, a to navíc před ním bylo tak hlučno a veselo, že jsem si tam netroufl, mohl bych vzbudit zbytečnou pozornost a nežádoucí emoce. Tak jsem aspoň prošel setmělým centrem a žasl nad jeho moderním vzhledem – to jsem tu na fjordech ještě nezapsal. Hmm, tak sem se zítra podívám i za světla… Cestou zpět jsem objevil ještě jeden kemp – tento byl městský, u bazénu, a jevil se nepříliš slaně, nepříliš mastně.

Vrátil jsem se z desetikilometrové procházky, bylo půl druhé, ale – šel jsem já spát? Zase nic. Dnešek byl tak obohacující, že jsem si otevřel ještě další pivko, potom druhé, do toho nějaký ten šnaps, listování průvodci, poslouchání muziky… a najednou se z vozu podívám ven a jsem svědkem další sluneční show. Jak už bylo už půl čtvrté, tak se slunce kdesi za rohem zvedalo výš a začalo olizovat jeden ze svahů. Evokovalo to abnormálně protáhlý ptačí zobák, a ta barva, jako když ve slévárně vylévají rozžhavenou ocel. Byla to jen těžko snesitelná lehkost nadšení, umocněná islandskou kmínkou a slastnou ranní únavou. Mám já vůbec právo si tahle užívat? Rodina strádá na Kanárech a já tady skoro ve čtyři ráno vzdychám nadšením nad sluncem, které jsem přitom v životě zažil už asi desettisíckrát.    

Prohlédněte si  FOTO - DEN 27 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 28 >>