DEN 18, čtvrtek 4.7.         HLAVNÍ MĚSTO VESELÉ A HRAVÉ  

Do toho tenhle Gorbačov   /   Smuteční katedrála   /   Kochání ne bankou, ale Harpou   /   Sbohem, zase jdu do sóla

109 km, Ø 6,1 l/100 km

Noc byla dlouhá, skončila až před polednem. Dnešní program je jasný – prohlídka hlavního města a večer na letiště do 50 kilometrů vzdáleného Keflavíku. Kotník mi přes noc dle očekávání nabobtnal a taky více bolel, ale ne tolik, abych nemohl chodit. Tak nějak podivně jsem poskakoval, ale vypadalo to nadějně. I proto jsem prosadil, abychom šli do centra pěšky, musím to rozejít. Kvůli onomu většímu objemu kotníku jsem si vzal jen sandály. Do města to podle mapy byly nějaké dva tři kilometry, vydali jsme se ulicí Sundlaugavegur.

Skrze zástavbu s nízkými domy jsme se dostávali na business předměstí: krásné nové budovy, experimenty s architekturou, hrátky s barvami. Zde zatím několikapatrové, ale v dáli se vyjímaly baráky vyšší, jeden z nich až dvacetipatrový. Pro mě trošku překvapivé, Reykjavík jsem čekal spíše jako ospalé konzervativní přerostlé maloměsto, a vida, tady se staví jako o život a spíš než Plzeň to tu místy připomíná Singapur. Úplně vpravo u moře se vyjímala Harpa – architektonický skvost, zdáli sice ne nijak skvostně vzhlížející, ale už v ČR jsem si jí jako stavební perlu vyčíhl a vytipoval jako jeden z hlavních cílů dnešního dne. Do Harpy ale zatím daleko... Jdeme rovně, kochám se výstavbou, když tu mi něco vpravo nesedí. Taková vilka, ta se sem vůbec nehodí, co tu dělá? Až jsem si uvědomil, že tenhle baráček už jsem přeci někde viděl, ten dokonce dobře znám, ano – to je ta vila Gorbačova a Reagana! Byl jsem jako ve vidění. Vlastně jsem si v předešlých dnech vůbec nevzpomněl, že tahle legendární stavba v Reykjavíku je. Natož abych si zjistil, kde stojí. A ona se mi připletla do cesty sama!

Vila se jmenuje Höfði a pro moji generaci mnohé znamená. Psal se rok 1986, já osmnáctiletý jinoch. Bylo jen několik let po tuhé komunistické éře Leonida Iljiče Brežněva, kdy vztahy mezi SSSR a USA byly velmi napjaté a kdy nás soudruzi neustále strašili americkou neutronovou bombou. A do toho přišel tenhle Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov. V samotném Sovětském svazu vyhlásil perestrojku a glasnosť (odsud to pak moderně, ale nesebejistě, přejímali soudruzi z okolních zemí), s novou politikou vyrazil i do světa a vztahy mezi oběma světovými mocnostmi se začaly oteplovat. Nu a právě tady, ve vile z roku 1909, proběhlo toho roku 1986 jednání o oboustranném odzbrojování. Sice to tehdy úplně nedopadlo a Reagan odjel předčasně, ale byl to jeden z prvních kroků k pozdějším smlouvám Start I a Start II o snížení počtu strategických zbraní... Já osobně jsem byl z nálezu vily nadšen a tak jsem si nemohl nedopřát prohlídku expozice uvnitř. Opatrně jsem našlapoval a nasával tu křehkou atmosféru. Zatímco před oněmi 27 lety stála vila na nábřeží sama na rozlehlé planině, dnes kolem stojí výškové obchodně administrativně  centrum. Pro genius loci tohoto místa sice poněkud necitlivé, pro pragmatičnost rozvoje města nezbytné.

Širokou nábřežní třídu s novou výstavbou jsme opustili a změnou směru mírně vlevo se dostávali do samotného centra. Cíl – najít katedrálu. Ta je podle fotek sice vysoká jako prase, ale přesto jsme jí neviděli. Japato, když dle mapy nemůže být daleko? Ano, směrem od moře, cestou do kopce a přes hustou zástavbu byť nízkých domů byla katedrála před našimi zraky důvtipně ukryta. O to větší potěšení jí pak zblízka spatřit – ještě větší a vyšší než jsme doufali! Katedrála se jmenuje Hallgrímskirkja a její výstavba trvala dlouhých 41 let – od roku 1945 do 1986 – že by tedy kolaudační pásku přestřihoval i Gorbačov? Stavba je celá betonová a architektura věže připomíná čedičové sloupy. S výškou 75 metrů je katedrála nejvyšším kostelem na Islandu, ovšem třeba na hlavní věž Chrámu sv. Víta s jejími 96 metry zdaleka nemá. Prohlídka interiéru nebyla možná, protože v kostele od půl druhé začínal pohřeb. Na chvíli jsme tam sice vběhli, ale přítomnost pohřebního ceremoniáře soustrastně vítajícího smuteční hosty nebyla pro naše turistické a fotografické záměry příliš inspirující. Takže až poté jsem mohl zjistit, že tamní varhany mají neuvěřitelných 5.275 píšťal a váží 25 tun!  

Od kostela jsme šli ulicí Skólavörðustígur, což je jedna z nejrušnějších a nejkrásnějších pěších tříd v Reykjavíku. Každým krokem jsem zjišťoval, jak se mi tady líbí – velmi rozmanité domy jak dřevěné, tak zděné, hrající si s mnoha styly a barvami. Kavárničky, prodejničky, galerie. Na kdejakém rohu nějaké dílo moderního umění. Ostrůvky zeleně. A mezi tím vším nespěchající a pohodově vyhlížející lidé – kdo je turista z ciziny, kdo turista z jiných částí země, kdo je místní? Rušnou pěší třídou jsme se dostali až na nábřeží plné aut a nezadržitelně došli ke zmiňované Harpě. Pod tímto libozvučným názvem se skrývá moderní koncertní dóm s konferenčním centrem. Architektonicko-stavební řešení budovy je vskutku uhrančivé – vnější plášť je složen z ocelového 3D-rastru, do kterého jsou vysázeny tisíce skel mnoha tvarů. Z důvodu různých úhlů těchto skleněných desek i zásluhou rozmanitých odstínů modré a zelené (spíše namodralé a nazelenalé) se tak ve fasádě odráží nebe v úžasných kombinacích. Člověk stojí venku, oči nahoru a žasne. Popojde pár metrů, úhel pohledu se změní a… člověk žasne. Kdesi jsem četl, že tyto barevné hrátky mají evokovat polární záři. Ovšem pro ono žasnutí je samozřejmě dobré, aby aspoň částečně byla modrá také na obloze, což nám dnes vyšlo.

Historie Harpy je věru poislandsku zajímavá. Původně se mělo jednat o komerční centrum se 400 hotelovými pokoji, desítkami obchodních jednotek a sídlem kdysi všemocného peněžního ústavu Landsbanki. Ale časování stavby nebylo šťastné – sotva se v roce 2007 začalo, udeřila finanční krize. Výstavba budovy se zastavila, až o rok později vláda rozhodla o jejím „přeformátování“ a dokončení pro zcela jiné účely. Dnes tu tedy místo banky sídlí Islandský symfonický orchestr – zlatá finanční krize! Harpa se otevřela v roce 2011 a po světě získává všeliká architektonická ocenění... Protože uvnitř se žádný pohřeb nechystal, moje prohlídka interiéru byla opravdu důkladná. Probudily se ve mně stavařsko-architektonicko-designové pudy a prošmejdil jsem barák skoro od sklepa až po střechu. Protože vestibuly jsou na výšku nějakých pěti pater otevřené až ke střeše budovy, jsou prosvětlené přirozeným světlem umocněným odrazy paprsků od moře. Do sálů už jsem se podívat nestihl.

Venku jsme zaskočili do kebabárny na malou sváču a pak už pomalu zpátky, další pěší třídou Laugavegur. Ta byla ještě živější a barevnější než ta předchozí, zřejmě úplně ta nejhlavnější turistická tepna s ještě větší hustotou kaváren a barů. Do jednoho z nich jsme si skočili na jedno a kupodivu nebylo ani drahé – v přepočtu něco kolem stovky. Kolegové učinili v shopech se suvenýry poslední nákupy, centrum se změnilo v předměstí a za půlhodinu jsme byli zpět v kempovišti. Vida – já pajda na obě nohy a kolik že jsem toho ušel? S různými odbočkami a oklikami odhaduju dobrých 12 kilometrů. A to v sandálech, které sice kotník nijak nefixují, ale za to jeho nateklosti dávají prostor… Reykjavík, přesněji jeho centrum a okolí, na mě celkově zapůsobil jako velmi líbivé město – živé, hravé, barevné. Sexy a trendy. Vhodné pro žití. Už jsem plně chápal, proč tak dynamicky roste. Zatímco v roce 1980 tu žilo jen 80 tisíc obyvatel, dnes je to 120 tisíc a s okolní aglomerací dokonce 200 tisíc, což je skoro 2/3 všech lidí na Islandu! Stahují se sem nejen Islanďané z jiných, méně hostinných částí země, ale taky dost cizinců, mezi něž od roku 2012 patří i Oscarem políbená krajanka Markéta Irglová.     

V podvečer jsme se v kempu jen tak poflakovali, stíny se ploužily, kromě balení kolegů už žádné velké akce. Na poslední kávu na již osvědčenou pumpu a kolem desáté jsme se vydali směr Keflavík. Tam je největší mezinárodní letiště na Islandu. 50 kilometrů daleko, a protože směrem na západ, slunce v kombinaci s mraky předváděly působivé obrazy. Cestou jsem aspoň trochu poznával poloostrov Reykjanes, o kterém jsem měl předtím poněkud skeptické předsudky. A ono vida – vlevo rozlehlá a kouzelná lávová pole (vpravo dle očekávání moře). Kdesi za tímto lávovým lánem, na jižním pobřeží poloostrova, je přeznámá Modrá Laguna... Oněch 50 kilometrů bylo dálničních, takže rychlých, a už jsem se nechal navigovat cedulemi s obrázkem vznášejícího se letadla. Airport Keflavík, odletová hala. Přátelé, vytáhněte si z kufru kufry, batohy a tašky, a to je vše, co jsme pro sebe mohli udělat. Společných 12 dní končí, teď už se zase musíme postarat každý sám o sebe. Pa.      

Cestou zpět do Reykjavíku na mě padl podivný předpůlnoční smutek, jakoby mě nová situace přece jen zaskočila. Zapadající slunce v zádech, vohulil jsem CD na plný kule „… kam zvou – svodidla, co po tmě mi lžou?“ (pozor: to tehdy v Česku ještě skoro nikdo neznal), už se nemusím na nikoho ohlížet, klidně bych si mohl i prdnout. Kemp v Reykjavíku se stal jediným místem na Islandu, kde jsem strávil dvě noci. Tak jsem si i tu druhou užil. Sprcha, pozdní večeře, kořalka, dvě piva. A cigárko s holandskou náplní, které mi Pavlína ubalila na památku.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 18 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 19 >>