DEN 11, čtvrtek 27.6.         HEKLA – BRÁNA PEKLA

V ráji chlastu   /   Zahalená je zahalená   /   Praotec už nestříká   /   Buffon K.O.   /   Místo stanu farmářská postel    

178 km, Ø 7,7 l/100 km

Protože zásoby alkoholu z Česka se dostaly skoro k nule (pivo došlo už dávno), uvítali jsme v Helle obchod Vínbúðin. To je státní řetězec asi 50 shopů na monopolní prodej alkoholu. V běžných samoškách se dá koupit jen nízkoalkoholické pivo do 2% alkoholu, silnější piva jen na pumpách či v některých kempech, ale s tím, že je nutno konzumaci realizovat na místě – což především pro řidiče není příliš komfortní.  V Helle jsem tedy navštívil svůj první Vínbúðin, a samozřejmě zdaleka ne poslední, pak to fičelo. Ono tedy – ne že by bylo nutno na Islandu nějak kalit, ale přece jen – přijedeš-li po chladném dni do chladného kempu, jsi-li mírně unaven a čeká-li tě chladná noc, takové islandské pivo Viking v báječné rudé plechovce a se 7,0% alc. udělá tělu i duši neskutečnou radost.   

Po pěti dnech jsem na dlouho opouštěl okružní silnici č. 1, měli jsme namířeno do vnitrozemí, nejprve po silnici č. 264 a poté po č. 268. Snahou bylo přiblížit se autem co nejvíce pod Heklu a aspoň kousek z její krásy a tajemna uzmout pro své cestovatelské zážitky. Pěší atak jsme vzdali předem – jednak kvůli počasí (zase tak nějak pršelo a mračilo se), jednak kvůli fyzické i časové náročnosti (výstup na Heklu a zpět je celodenní záležitost). Hekla je zřejmě nejznámější islandskou sopkou. Je vysoká 1.491 metrů, a protože směrem na jihozápad se před ní rozprostírá rozsáhlá nížina, hodně dominantně se týčí k nebi. Její název v překladu znamená „Zahalená“, což bohužel sedělo i dnes – sopku obklopoval houf zlověstných mraků. Pro svoji mystickou podobu i pro časté a zkázonosné erupce ji ve středověku považovali za bránu do pekla. Poslední erupce proběhly v letech 1970, 1980, 1991, 2000 a… a nic… a dál zatím nic, statistika sice hovoří jasně, ale neměli jsme to štěstí. Přiznávám, že přes jisté hrozící nebezpečí mě erupce Hekly před zájezdem na Island nesmírně lákala. Dnes to žel Bohu na žádné čmoudíky nevypadalo. 

Silnička 268 sice nemá označení „F“, ale hrbolatá byla celkem slušně. Klikatila se směrem k heklímu hřbetu, ale protože vládla ona oblačnost, fotografické orgie se nekonaly, spíše jsme byli rádi, když se tu a tam svahy „Zahalené“ ukázaly odhalené. Na chvíli jsme zastavili a nasbírali si každý pár kousků „Hekla-lávy“. To je i v Česku název jakéhosi homeopatického léku, kterým se léčí například tzv. ostruha patní kosti. Ovšem k čemu to použijeme my, těžko v tu chvíli bylo říci. Mě se později všechny sopečné i mořské kameny v autě promíchaly dohromady, takže pouze sofistikované analýzy vzorků by mohly prokázat, co z toho je ta hekla-láva. Mimochodem – kameny by na Islandu turisti samozřejmě neměli sbírat a odvážet ze země. Jednak kvůli zachování přirozeného ekosystému, jednak kvůli skřítkům, které to zlobí a trápí. Ale já jsem se hold někdy neudržel, odpusťme mi, páni skřítci.   

Záhy jsme se napojili na hojně využívanou silnici č. 26, což je jedna ze dvou cest protínající celé islandské vnitrozemí od jižního k severnímu pobřeží. To jsme sice zatím neměli v úmyslu, ovšem severovýchodním směrem jsme pokračovali a k Hekle se vzdušnou čarou přiblížili na pouhých 10 kilometrů. Když už jsme sopku měli daleko za sebou, nastala razantní změna – silnice 32 a vracečka, směr opačný, vydali jsme se k jihozápadu. Doleva na Heklu už nemělo smysl se dívat, protože pro stále intenzivnější oblačnost nebylo vidět zhola nic, a tak jsme aspoň nepřehlédli les vpravo. Ano, Islanďané sice lesy před pár stoletími s úspěchem zlikvidovali a mnoho nových se nestačilo ujmout, ale tady, tady stál skutečný les. Kmeny smrků sice měly jen zhruba 30 centimetrů, ale procházka lesem byla pravověrná, i na houby jsme narazili, dokonce také na lesní wc – to bylo tak prostorné, že by se v něm v pohodě dalo přespat či dokonce skromně bydlet.          

Další cesta nebyla nijak uchvacující. Celkem nepěkná krajina a především nepěkné počasí – nálada malinko poklesla, nikdo moc nemluvil, snad se i podřimovalo. Odbočení na silnici 30 a severní kurs. Po mnoha hodinách pustiny městečko Flúðir, ale žádné velké zastavování, deštivo a mlhavo ven nelákalo. Až jsme stanuli na křižovatce tvaru „T“ – doleva po silnici 35 Geysir, doprava po silnici 35 Gullfoss, dvě z nejzásadnějších turistických atrakcí na Islandu, dva z vrcholů tzv. „Zlatého trojúhelníku“ (tím třetím je Þingvellir). Inu? Je večer, obojí dnes nestihnem. Vyhrál Geysir a to bylo jen pár kilometrů. Obavy z návalů turistů byly samozřejmě naprosto plané, účastníci hromadných zájezdů už dávno večeří a baví se ve svých hotelích, a navíc, v tento čas by psa ke Geysiru nevyhnal.  

Geysir je praotec všech ostatních gejzírů. Píše se o něm leccos, prý v minulosti dostříkl až 170 metrů vysoko, to tě jo. Ale spolehlivě dával svých 80 metrů, než v padesátých letech minulého století stříkat přestal. Někde se píše, že jej ucpali gejzíruchtiví turisté, když se jej snažili vyprovokovat k činnosti vhazováním kamenů. Ale jinde se to nepíše, tak nevím. V současnosti si prý sem tam zastříká, ale málokomu se poštěstí to vidět. Na stříkání mnohem spolehlivější je sousední gejzír Stokkur – ten sice umí jen nějakých 30 metrů, ale za to pořád, každých několik minut. A že je to skutečně atrakce a zábava! Je úžasné napjatě sledovat bublající jezírko a odhadovat, kdy to bouchne. Vždycky to napřed začne bublat víc a více, ale i tak se to nedá zcela spolehlivě odhadnout. Často se to po intenzivním bublání zase uklidní, aby výstřik potom nastal zničehonic. Pro fotografy opravdová zkouška pohotovosti a odhadu. My jsme absolvovali takových pět šest střiků. Oba gejzíry obklopují barevné prameny, bublající mléčná jezírka a plynné průduchy s různými zápachy a smrádky (tzv. fumaroly). Ovšem kvůli stále větší kose a vydatnému mrholení jsme procházku kol dokola zkrátili na minimum.

Vydali jsme se hledat nocležiště a tušili, že tato noc nebude snadná, včerejší počasí byly proti dnešku konejšivým komfortem. Už jen rozbalovat stan v pěti stupních a vlezlé srážkové činnosti vyžaduje hodně odříkání. Kemp Geysir nás navíc neoslovil, nebyla tu azylová místnost a taková věc se tuto noc neodpouští. Další kemp rovněž selhal, tak jsme se vydali směrem na Gullfoss a tam že uvidíme. Ale vidět až tam nebylo třeba – začali jsme si všímat i odboček k různým agro-penzionům a tak jsem se po jedné vydal a vida: pěkné dřevěné stavení, uvnitř obrovská jídelna, teplíčko a nikde nikdo. Zavolal jsem tedy na venku vyvěšené telefonní číslo, za pár minut přijela z nedalekého statku paní v teréňáku a slovo dalo rychle slovo. Cena suprová – pouhých 4.000 ISK (650 CZK) na jednoho! Oázou ve studeném dešti se nám tak stal penzion „Skálinn“ u statku Myrkholt. Osm ložnic po čtyřech postelích, společenská místnost s kuchyní jako kráva a to vše sami pro sebe.

V TV zrovna končilo prodloužení fotbalového zápasu Španělsko-Itálie z FIFA Cupu z Brazílie. Ne že bych jel na Island sledovat televizi, ale nepodívej se za stavu 0:0 na penalty a na souboj Buffon versus Casillas. 7:6 pro Španěly… Večírek byl dlouhý, což způsobila kombinace pohodlného penzionu, hry v kostky, zásob z Vínbúðinu, radosti ze života, radosti ze zájezdu a mnoha témat k probrání. Odbila čtvrtá hodina, zůstal jsem sám, a protože venku přestalo pršet, zvolil jsem tuto chvíli jako ideální čas na procházku. Úžasně voňavý vzduch, pasoucí se koně a v dáli kouře vyvěrající z geotermálního pole u Geysiru. Čarokrásné a požehnané toto ráno!

Prohlédněte si  FOTO - DEN 11 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 12 >>