DEN 31, středa 17.7.         POSLEDNÍ ISLANDSKÝ

Zkoumám, nešturmuji   /   Tady tuneloval Metrostav   /   Pro dárky v Akureyri   /   A teď už jen na východ…

361 km, Ø 6,8 l/100 km

Těch pár hodin spánku nedalo se označit za úplně komfortní, protože kousek od hlavy mi jezdily různé dopravní prostředky, obzvlášť hlučných naftových náklaďáků a autobusů jsem si užil. Vstával jsem něco po jedenácté a počasí slibné z rozbřesku se nenaplňovalo, mrholilo a šedavá oblaka povlávala nepříjemně nízko. Za 24 hodin mi vyplouvá loď, ten zbyteček si ještě užiju a stres si nepřipustím k tělu.

Nastal čas na obhlídku Siglufjörðuru – města, jež je na Islandu nejsevernějším, počítáme-li sídla minimálně s jedním tisícem obyvatel. Leží zhruba na 66°11' severní šířky a k polárnímu kruhu je to odsud jen nějakých 40 kilometrů. Tato poloha i sevření ze tří stran vysokými horami z něj činí místo opravdu studené, ale navzdory tomu překvapivě pěkné a pohostinné. V minulém století byl Siglufjörður považován za hlavní město sleďů. V hlavní sezóně tady prý pracovalo a žilo až neuvěřitelných 10 tisíc rybářů a zpracovatelů ryb! Koncem šedesátých let ale sledi ze severního pobřeží Islandu záhadně vymizeli a město upadlo do recese. Zlaté sleďové časy připomíná muzeum, ale ani do tohohle jsem se nedostal nebo co. Za to jsem se potěšil roztomilým přístavem, kousek opodál obdivoval barevné dřevěné domy a přemítal, zda jsou tak moc hezké nebo už malinko kýčovité. Ne, zde na drsném severu tak moc hezké... Vyšel jsem si nad město na svah, kde se po vrstevnicích táhly jakési valy. Nerespektoval jsem zákaz vstupu a ignoroval značky varující před padajícími kameny – že by tedy bariéry proti balvanům?

Stále jsem měl v mysli včerejší noční cestu přes útesy po severozápadní straně poloostrova. Ta i ve tmě byla tak podmanivá, že jsem se vydal zopáknout si jí za světla. Nejprve jsem tedy projel oním tunelem, který se volá Strákagöng. Se svojí délkou 830 metrů tu stojí od roku 1967, je tak nejstarším v zemi a donedávna sloužil jako jediný nehorský přístup do města (zbudovali ho zřejmě i kvůli sleďům a ti hned na to zmizeli, tomu se říká investiční smůla). Asi patnáct kilometrů dlouhý úsek za tunelem jsem si chtěl nejen projet, ale i nafotit, jenže nějak to nešlo. Odstavit auto u cesty nebylo kvůli terénu možné a zastavovat na silnici na blikačky bylo riskantní – nepřehledná silnice nahoru dolů, zatáčka sem a tam, a kdykoli jsem se o zastávku pokusil, jel nějaký vůz a divně na mě hleděl.  Mimochodem – hustota karavanů v protisměru byla abnormální. Tušil jsem, že asi budou mít ve městě nějaký sjezd, což se pak i potvrdilo – kemp byl karavany nacpán k prasknutí, a stály všude možně i okolo. Nu, měl jsem velké štěstí, že jsem tu trávil noc předešlou.  

Na hodinách už čtyři, zase jsem byl v Siglufjörðuru. A přede mnou konečně hlavní důvod, proč jsem do takto odlehlé oblasti vůbec zajížděl. Tunely Héðinsfjarðargöng, což jsou dvě na sebe navazující trouby s délkou 3,9 + 7,1 km a s krátkou prolukou mezi oběma. O tunelech jsem doma četl už při jejich otevření v říjnu 2010 (tedy 2,5 roku před expedicí) a tak mě zaujaly, že už tehdá jsem si je označil za povinnou sestavu potenciální cesty. Původním nositel zajímavosti byl fakt, že tunely razil český Metrostav. Naše firma vyhrála výběrové řízení ještě před krizí a uzavřela smlouvy v islandských korunách. Jenže pak málem udeřil státní bankrot, místní měna se sesypala a už čile tunelující Metrostav začal splakávat nad výdělkem, který se poté stal prodělkem (v řádu desítek milionů CZK). Dlouho se pak mezi firmou a státem Island vlekla jednání o možném navýšení, dokonce se hrozilo arbitráží, s Čechy se zas přeli jejich subdodavatelé. Celý projekt byl ostatně kontroverzní už od počátku – zvažovaly se vysoké náklady, složité geologické podmínky i nepříznivý dopad na životní prostředí, a to kvůli jedinému městečku s pouhými třinácti sty obyvateli… Nu, ale dílo bylo dokončeno a tím se Siglufjörðurským cesta do vnitrozemí zkrátila o 120 kilometrů, což ve zdejších podmínkách znamená několik hodin cesty.

Vychutnal jsem si projetí prvním tunelem a pak zastavil na kouzelném, jen několik set metrů dlouhém přerušení v úzkém údolí mezi dvěma hřebeny. Taková mezitunelová oáza na břehu Héðinsfjörðuru. Pak druhý, ten delší tunel, na jehož konci jsem opět zastavil. Všechny čtyři portály obou tunelů jsem pečlivě ohledal a o Metrostavu nenašel ani zmínku. Žádné poděkování, žádná pamětní deska ani žádný podpis. Nebýt velké plechové boudy s vybledlým metrostaváckým logem za koncem druhé roury, neměl bych jediný důkaz. Takže tohle byla ta výrazná česká stopa v lůnu země ohně a ledu, a čím lépe zakončit tunelové téma než zprávou z tisku: den po mém odjezdu na Island, tj. 18. 6. 2013, vydaly agentury zprávu, že starý dobrý Metrostav vyhrál tendr na tunelový projekt Nordfjardargöng! Že by malá satisfakce? Oboustranné zhodnocení nabytých zkušeností? Rozpočet vyšší než tenkrát. Tunel bude na Východních fjordech v oblasti, kterou jsem projížděl v den 4. Má být dlouhý 7,9 kilometru, čímž se stane nejdelším v zemi. Hotovo se plánuje na rok 2017, stavbu budu průběžně sledovat a na kolaudaci ať se mnou počítají.

Z tunelářského rozjímání a kochání mě vyrušil pohled na hodinky – ty jo, 17 hodin a žádnej dárek, musím rychle do velkoměsta. Už bez zastávky jsem projel městečkem Ólafsfjörður a napojil se na silnici č. 82, která se ihned zanořila do dalšího tunelu, Múlagöngu (3,4 km, rok dokončení 1991). Tím jsem se dostal na východní pobřeží poloostrova a podél Eyjafjörðuru po široké asfaltce uháněl na jih. Nastal souboj s časem, chci stihnout velkoměsto do 18 hodin, kdy by mohli zavírat krámy – ale bylo to marné, bo občas jsem musel pro krásné scenérie zpomalit a jen doufat, že zavírají později. Oním velkoměstem bylo Akureyri – metropole severu, se 17.000 obyvateli skutečný islandský gigant, bez započítání reykjavické aglomerace druhé největší město, jinak čtvrté. Přiblížil jsem se co nejvíce centru, zaparkoval a záhy na hlavní obchodní třídě zjistil, že v turistických potřebách mají otevříno až do 22 hodin! Jéé, nač byl ten spěch…    

Oblast kolem Akureyri byla podle pramenů osídlena již v 9. století, a protože je tu relativně příznivé klima a nezamrzající přístav, město se postupně rozvinulo až do dnešní velikosti. Já jsem ovšem jeho prohlídce mnoho nedal, procházka se smrskla jen na obchodní třídu. I když jsem chtěl provést rychlou akci a dárky nakoupit jedna dvě, projevila se moje mizerná vlastnost, a to nakupovací nerozhodnost. Tím spíš, že se mi postupně v paměti vybavovali všichni synovečkové a neteřinky, nějak to poslední dobou naskákalo. Ve dvou shopech jsem se s tímto lavírováním zasekl asi dvě hodiny a bylo učiněným vysvobozením, když jsem to všechno nasypal k pokladně. Ještě štěstí, že alkoholické dárky jsem pořídil už odpoledne v Siglufjörðuru, při úplně poslední islandské inspekci Vínbúðinu.

Do města jsem přijel ze severu, ale západo-východním směrem přes něj prochází hlavní silnice č. 1, dál jsem tedy pokračoval po ní. Bylo už půl deváté, za pár hodin stovky kilometrů odsud kapitán lodi Norröna zavelí „fčil!“. Silnice mě přivedla na opačnou stranu fjordu a Akureyri se objevilo jako na dlani. Tož – pořádně si ho prohlídnu aspoň vocaď a při té příležitosti (jaj, hlad!) se naobědvám a navečeřím. Tak si tam tak sedím na lavičce nad fjordem, zarýpávám rohlík do paštiky, přikusuju salám a sejra, hledím na metropoli, přemýšlím. Uvědomuju si, že jsem původně plánoval kanadskou islandskou noc, krásné stylové rozloučení plné piv, sentimentu a přírody. Ale nějak jsem čas a prostor neukočíroval, takže mě čeká další noční jízda. A to je přede mnou prosím pěkně celá severovýchodní čtvrtina země, kterouž tím pádem vůbec neprozkoumám, pouze projedu. Sakra – kdy se mi ten tajmink tak vymkl? Kdepak, jedna expedice nestačí, je zaděláno na druhou. Budu to muset nějak citlivě odkomunikovat manželce. 

Po necelé hodině jízdy nastalo další – ovšem plánované – zdržení, a to vodopád Goðafoss. O tom píšou ve všech průvodcích, tak jsem byl náležitě zvědavý, ale tento „Vodopád bohů“ (jak zní překlad) mě nijak neohromil. Už jsem byl asi příliš rozmlsaný nebo možná spíše v předodjezdové depresi, a taky už padalo přítmí a pozorování jak pro oči, tak pro foťák nebylo optimální. Voda tu padá v takové půlkružnici v šíři několika desítek metrů z výšky pouhých 12 metrů, ovšem divoká a hustá, to ona byla. Více mě zaujala legenda – vodopád se tak jmenuje proto, že    v roce 1000 „šel kolem“ vrcholný zástupce sněmu Alþing, shodil do vodopádu pohanské modly a prohlásil Island za křesťanský. Ale je možné, že o přijetí křesťanství už předtím rozhodl celý sněm, že to nebyla jen libovůle jednoho předsedy. 

Kolem jedenácté jsem přijížděl k jezeru Mývatn. To je jednoznačně jedno z nejnavštěvovanějších islandských míst, povinný prvek každého klasického zájezdu. Pro mě se však jezero stalo pouhým transitním bodem na cestě k lodi. Objel jsem jezero ze severovýchodní strany po silnici 848 a jen na chvíli zastavil pro pár záběrů – vydatně mě protroubil zřejmě nějaký místňák, snad proto, že jsem stál mimo silnici směrem k jezeru, které je přísně chráněno a nic se tady nesmí. Na severu překrásně zapadalo slunce, mé poslední islandské, a to mě rozněžnilo a rozesmutnělo. Na další cestě jsem pak míjel neskutečné věci – lávová pole, zemi popraskanou jak po zemětřesení, vyvřeliny rozmanitých tvarů. Do toho jezírka s bublající a po síře páchnoucí vodou. A někde támhle opodál legendární sopka Krafla. Neustále jsem se potýkal s pocity žasnutí a měl jsem tendence všude stavět a všechno vidět, ale uvědomoval jsem si, že toto je už opravdu na jiný zájezd. Je skoro půlnoc a já už nesmím obdivovat, já už musím jen jet. 

Dalších 2,5 hodiny jsem se ubíral po silnici číslo 1, v islandském přítmí a krajinou až mysteriózně pustou. Na severovýchodě v dáli se objevily zasněžené hory, další zalitování a další námět na příště. Na jih směřovaly odbočky do vnitrozemí, třeba 100 kilometrů vzdálená Askja, lokace, kam chce leckterý dobrodruh, ale kam mohou jen terénní vozidla. Další příště. Jedu jedu na východ, nikde žádný život, žádné obydlí, natož kemp. Až o půl třetí vidím záchrannou značku s charakteristickým stanem, přece jen únava a žízeň už mě šikanovaly. A hele – stojí tady autobus CK Pangeo Tours, tzv. hotelbus. Viděl jsem ho naloďovat na Faerách a od té doby jsem ho nepotkal. Rozbalil jsem stan, to už se začalo výrazně rozednívat. Dopřál jsem si poslední sprchu a poslední dvě na pevnině pitá piva. Jako kanadská noc nic moc, ale usínalo se mi sladce. Na ráno mi zůstávalo ještě osmdesát kiláků.  

Prohlédněte si  FOTO - DEN 31 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 32 >>