DEN 2, úterý 18.6.         VZHŮRU NA OCEÁN

Doražení do přístavu   /   Zbraně a drogy nenašli   /   Páreček z Pardubic   /   Vyplouváme   /   Žíznivá partička  

71 km, Ø ??? l/100 km

Rychle vstát, bleskem záchůdek a sprchu a šupajdy na snídani. Prokázat se restaurační dozorčí, v rychlosti zmonitorovat šíři nabídky, naházet na talíř bohatý sortiment všeho, ale záhy zjistit, že ve spěchu a po krátké noci mi to stejně moc nejede, dát tedy aspoň ještě jedno kafe, opustit hotel, nasednou, vyrazit. Jenže 120-tisícové město vypadalo ve dne úplně jinak než za svitu pouličních lamp, takže nebylo vůbec složité zaplést se v centru do osidel jednosměrných ulic. Hlava ovšem zůstala chladná a po několika manévrech jsem pouze s nepatrnou ztrátou opět stanul na širé dálnici a radostně uháněl na sever. Za pár desítek minut mě na úplném konci Dánska vítalo městečko Hirtshals.

V papírech mi psali check-in v 09:00, a já přesně v 09:01 vjížděl do přístavu. Poplácal jsem si po rameni za skvělý timing a už zvýšil pozornost, abych se nezapletl do cizí fronty na odbavení do úplně jiné destinace. Protože značení se mi nezdálo optimální, správnost svého směřování jsem si raději potvrdil u odbavovacího pikolíka. Pomalu jsem se šinul vpřed, zřízenců rychle přibývalo, až ke mně jeden přistoupil a dal mi papír s lajnou 9. Přistoupil jiný a ten se začal vyptávat. Mluvil příliš rychle a akademicky, hold naučené profesní otázky. Tušil jsem, co asi po mě chce, ale říkat jen „No“ a „Yes“ mi přišlo nízké a tak jsem mu rovnou řekl, že mu špatně rozumím, ať je tak laskav a mluví pomaleji. Jenže chlápka to asi namíchlo (nedivím se, ve frontě stovky aut a odbavení musí jít od ruky) a svoji řeč ještě zrychlil. Opravdu jsem se snažil, ale jeho hirtshalský přízvuk mi dělal potíže. Vzdechl, že to je „difficult“ a já přitakal „yees“. Buď za trest, nebo pro celkovou podezřelost anebo snad jen čirou náhodou mě poslal mimo lajnu 9 na důkladnou prohlídku vozu.

Musel jsem najet na zvýšenou rampu a opustit vozidlo. Tam a zpět mojí hondičku prosvítil portálový skener. Hledali zbraně, hádám. Pak mi nařídili sjet, zase opustit vozidlo a do auta se pustil čichací pes. Hledal drogy, hádám. Naštěstí všechny propriety na Island jsem měl pečlivě ukryté, takže mi řekli OK. Návrat do lajny 9 byl ale technicky nemožný – všechny lajny jsem tedy předjel, ale při objíždění čela mě a poslali druhou stranou zpět na začátek všech front. Jenže devítka byla narvaná, a tak jsem ten papír s číslem 9 schoval zpoza skla pryč a najel si do mnohem prázdnější desítky… Bylo evidentní, že nalodění se povleče. Vyrazil jsem tedy sondovat okolní auta, zda nenajdu krajany. A hned po pár metrech modrá fabia s pardubickou značkou, zaklepal jsem a nekompromisně se začal seznamovat. Pár ona a on, Martin a Iveta, a vida – taky si vyrazili na pět týdnů! Tak to se sejdeme i na plavbě zpět. Prý tuhle noc spali ve stanu přímo u přístavu, a tam seznámili se s Fandou, řidičem „tatrabusu“, který jim – taky prvničkám – jako několikanásobný Islanďan nasdílel základní sadu zkušeností.

Voucher mi byl záhy v auto-bráně vyměněn za 3 lístky – jeden na auto, jeden na mě, jeden na kajutu. A pak už jsem se nasměřoval do chřtánu lodi Norröna. Na lodi, byť se jevila obří, se snažili neuvěřitelně šetřit místem. Takže nás v parkovacím podpalubí skládali fakt natěsno, plech na plech, sotva jsem vylezl z vozu, sotva jsem otevřel dveře od kufru. Nahoru na palubu jsem neměl připraveno žádné speciální zavazadlo, což byla chybka, protože jak jsem se právě dozvěděl, do auta se dostaneme až za přibližně 30 hodin při mezipřistání na Faerách. S tím jsem mohl počítat! Rychle tedy, co potřebuju – foťák, nabíječku, ručník, šampon, slivovici. Jsem v trenýrkách a košilce, snad raději i bundu na sebe. Knihu? Ano, jistě, ale na plavbu směrem tam naivní předmět, ukázalo se. A hlavně dostatečně nabité platební karty.

Plán byl jasný. Maximálně se vyhýbat  4-lůžkové kajutě, protože kdoví koho mi tam přidělili. Soused Jeremy mě strašil, že mi tam dají ty největší černochy, co se v těchto končinách vyskytují a ti že si se mnou budou chtít trošku pohrát. Marně jsem se bránil, že na Island žádní černí turisti nejezdí. Říkal jasně že ne, že prý jen bez vystupování pendlujou tam a zpět a v kajutách si berou do parády osamělý sladký bělochy… Když se vyhýbat kajutě, to znamená rychle najít nějaké Čechy, nenásilně se k nim vetřít a pařit a pařit. Bylo neuvěřitelné, jak rychle se to vyplnilo – a to na lodi, kde se v té chvíli pohybovalo cca 1200 lidí (další teprve měli přistoupit na Faerách). Vyjel jsem výtahem do 8. poschodí na odkrytou palubu, rozhlédl se vůkol a hele – Pardubáci! A s nimi nějaký výraznější chlapík. To musí být Fanda!, pomyslel jsem si. Přistoupil jsem tedy k trojici, dva známé pozdravil jen letmo a na chlapíka: „Ty musíš být Fanda!“. Překvapení – jaktože to vím – vystřídalo seznámení, přes Fandu jsem během pár vteřin dostal k Džordžínovi (tehdy ještě Jirkovi) a Němci Frankovi. Tihle tři se seznámili taky až v přístavu.

Začala intenzivní konverzace, houfné nákupy piv a během chvilky jsme se bavili, jako kdybychom se už pár let znali – co moje stará, aha, nekecej, co ta tvoje, znáš to. Páreček z fábie se od nás singlů držel trošku stranou, jednak prý nehodlal pít a jednak si to chtěl romanticky užít sám se sebou. Úterý na lodi bylo ještě velmi teplé, až horké, takže moje trenky a košile byly na pohodu. S hochy jsme se pohybovali nejčastěji na osmé etáži – na jedné straně jediná na lodi kuřácká area, na druhé straně „Sky Bar“. Na oběd a večeři jsme si skočili do bufetové jídelny, nu a sem tam jsme se vydali procházkou i na deváté a devětapůlté poschodí na větrnou palubu. Popíjeli jsme faerská piva a nijak nám nevadilo, že půllitr stojí 49 DKK (tj. v přepočtu 170 CZK) – na lodi se to tak brát nemůže. Nechal jsem kolovat i českou slivovici a Frank nás chtěl odrovnat německou whisky – což se mu vlastně podařilo, jak se ukázalo především druhý den ráno. Povalovali jsme se po kuřácké palubě, odhalovali své životy, probírali zásadní věci tohoto světa a stále dodržovali pijácký režim. Fanda nás pobavil rozsednutím židle, prostě príma plavba.

Na vzdálenost nějakých 100 km jsme míjeli Norsko, pocítil jsem vůči němu malinko špatné svědomí, jako že turistická nevěra. Pak už široširá hladina, výrazně mohutněly oceánské vlny. Chůze se stávala více vratkou, což ovšem mělo i výhodu, neboť se tím dobře maskovaly účinky oné kombinace pivo – whisky – slivovice. V noci jsem kamarády vyprovodil do podpalubí do jejich kajut a pak usnul v nočním baru na „Live music“.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 2 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 3 >>