DEN 28, neděle 14.7.         VRCHOL FJORDŮ I BLAŽENOSTI

Ísafjörður   /   Polibek od turistického Boha   /   Zátoka jak ze sna   /   Kluci australský   /   Půlnoční sluneční obřad    

47 km, Ø 9,3 l/100 km

Po zážitkově nabitém dni, noci i brzkém ránu jsem se samozřejmě dokázal vzbudit až kolem poledne, ale komu to vadilo? Je totiž neděle a mám dost času, ostatně na Islandu mívám neděli neustále, alespoň podle toho „dost času“. Dnes mi končí mi čtvrtý týden zájezdu, za další týden už budu v CZ, achichouvej. Tohle uvědomování, jak se moje islandské hodiny dopřesýpávají, mě zarmucovalo, příliš jsem si to expediční popojíždění a popocházení oblíbil.  

Pomalu jsem se sbalil a pomalu opouštěl kemp. Stejně pomalu jsem se přesunul do Ísafjörðuru, ale tentokrát už autem a právě teď jsem naměřil těch půlnočních 5,0 kilometrů. Na kraji jsem zaparkoval a vyšel na průlez městem. Ísafjörður se městem nazývá právem, protože je na zdejší poměry opravdu velký. Se 3,5 tisícovkami obyvatel patří (nepočítaje města v reykjavícké aglomeraci) na chvost první islandské desítky, ale především tady na Západních fjordech je suverénně největší metropolí, ostatní obce jsou mnohokrát menší. I když ani 3 500 lidí se českým pohledem nezdá mnoho, centrum Ísafjörðuru má opravdu městkou atmosféru – moderní a celkem vysoké stavby, v nichž sídlí banky, hotely, prodejny, firmy. V literatuře se píše o cenných dřevěných domcích z 18. století, ale ty se fakt musejí pohledat, jsou skromně zastrčené za designovým centrem. I poloha města je zajímavá. Jeho větší část leží na malé ploché písčině, která vybíhá do fjordu Skutulsfjörður – a ten je jen malou odbočkou mnohem většího Ísafjarðardjúpu.

I proto, že byla neděle odpoledne, potkával jsem ve městě dost lidí, z velké části turistů. Ísafjörður je logistickým uzlem, dá se sem dostat letadlem (dobrodružná přistávací dráha), lodí (pitoreskní přístav), ale i autobusem (jedno z mála míst na severozápadu, kam jezdí nějaké busy). Z přístavu vyplouvají i lodě na Hornstrandir, což je nejméně dostupná část nejen Západních fjordů, ale i celého Islandu – tam se autem dostat nedá a mám za to, že ani ve verzi 4x4 či 8x8. Pro tohle všechno mě průzkum města šel od ruky, ovšem na „rušných“ ulicích jsem se cítil malinko nepatřičně – předtím mě dlouhé dny pozorovaly jen lišejníky a bělokurové (a samozřejmě rybáci), ale tady jsem se hlídal před lidmi, zda nevypadám jako buran, zda mám stejnoměrně ohrnuté nohavice, zda boty nejsou příliš zablácené. Po dlouhé době vládlo krásné slunečné počasí. Během dvou hodin jsem navštívil kostel, kavárnu, zmrzlinárnu, přístav, historickou část. A taky shop s turistickými proprietami, chtěl jsem si koupit něco na památku čistě se Západními fjordy, ale nabídka byla velmi chudá – jo, to prodejci z Gulfossu by tady na téma turisticko-suvenýrový marketing měli udělat přednášku.

Ukončil jsem prohlídku města a zasekl se. Vlastně – co dál, kam dál? Nemám žádný plán! Rozum říká už se pomalu začít stahovat na východ, ale nerozum a city našeptávají ještě dál západněji, severněji. V rámci zaseknutí jsem si koupil další zmrzlinu, u benzinky si sedl na balvan a s mapou v klíně zvažoval konkurenční výhody obou variant. V průvodci jsem se o oblasti dále na severozápad tohoto poloostrova nedočetl žádné extra zvěsti, takže – nebude to tak trošku zajížďka a snad i ztráta času? Už jsem byl v podstatě rozhodnut vyrazit na cestu zvanou návrat, ale jak jsem sedl do auta, nevím, co se to stalo – ruce, nohy a kola si to namířily na severozápad. Bylo to prostě silnější než já. Jel jsem silnicí č. 61 – ta ještě v nedávné době vedla kolem vysoké skalnaté hory po břehu fjordu zvaném Ísafjarðardjúp, ale protože byla každou chvíli zasypána padajícími kameny, zbudovali skrze horu pětikilometrový tunel. Po jeho projetí jsem byl vyvržen do městečka Bolungarvík. Protože toto místo ze tří stran obklopují strmé hory a ze čtvrté strany moře, je sužované běsnícími přírodními živly – jak jsem se dočetl. Právě tu ovšem nic neběsnilo, stále svítilo slunce, jen od severu vál čerstvý vítr.        

Okolí města – dobrý… hory, skály – ano, v pořádku… ale město samotné (900 obyvatel) mě po projetí tam a zpět nijak nezaujalo. Dokonce se mi zdálo, že mě poněkud zanudilo. A tímhle že to mám ukončit a začít se stahovat zpět? Tohle nepříliš vzrušivé místo má být na mé cestě nejzazším bodem Západních fjordů a tedy i jakýmsi jeho vrcholem? Nechtěl jsem se s tím smířit, a tak trošku ze zoufalství se naslepo bez mapy vydal po nenápadné šotolinové cestě, jež směřovala na severozápad kamsi k horám. Jak jsem posléze zjišťoval – další moment, kdy mě osvítilo Něco Nadpozemského. Cesta s označením 630 stoupala nejprve údolím mezi dvěma hřebeny, ale záhy se velmi, ale velmi odvážně do toho vyššího hřebene zakousla a v prudkých serpentinách mířila vzhůru. Tak to by průměrný automobilista nečekal. Vysoké sněhové bariéry kolem dávaly najevo, že tu asi dlouhou sezónu měly sněhové radlice. Až jsem se ocitl na náhorní plošině – nahoře na hřebeni Bolafjall, který se až do výšky přes 600 metrů sebevědomě vyvyšuje nad fjordem, a který je nejsevernější výspou Centrálních Západních fjordů. Takových hřebenů s placatým vrškem jsou na Islandu stovky, ale na vlastní nohy jsem na něčem takovém stál prvně. Pět jiných aut mi trošku narušovalo intimitu chvíle, ale aspoň jsem v jejich pasažérech našel vhodné fotografické objekty, dovádivě balancující na hraně útesu.

Na Bolafjallu stojí radar, kdysi zřízený Američany pro vlastní armádní účely, dnes snad používaný islandskou pobřežní hlídkou. Jsou odsud abnormálně překrásné výhledy na již zmiňovaný Hornstrandir. To je ta nejodlehlejší a nejbrutálnější část Islandu, jakýsi svatý grál všech opravdových pravověrných trekkerů a dobrodruhů (mezi Čechy je mnohem více známý Landmannalaugar, ten přejde kdekdo, ale o odlehlém Hornstrandiru se všeobecně moc neví). Svou tajuplnost zvyšuje tato oblast především faktem, že se tam dá dostat jen lodí, letadlem či samozřejmě pěšky. Přirozeně tady nejsou žádné turistické služby a trvale tu žije jen hrstka srdnatých udatníků. Zdejších 580 km² území s tundrou, horskými ledovci a krajinou alpského typu je velmi ceněno a masový rozvoj turismu není ve veřejném zájmu. Ale co bude třeba za deset let?, říkám si... Stál jsem tam vysoko nad fjordem a dlouho užasle hleděl do dáli 15-20 kilometrů na tu uhrančivou krajinu.

Vtom jsem se probral a zjistil, že všechna auta kromě mé hondy odjela a že jsem na plošině úplně sám. Dokonale placatá náhorní plošina kolem, zbytky sněhu, božský výhled, pod mnou více jak půlkilometrový sráz a nade mnou nekonečné modro. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tady – vysoko nad islandským oceánem, na severní straně, kde běžně řádí kruté severní větry (což potvrzovaly i varující značky) – naprosto ustal vítr a rozhostilo se absolutní ticho. Byl jsem jako v transu. Lehl jsem si na záda do sněhu, rozšířil zorničky, vzpažil ruce k nebi a vyslal nahoru modlitbu s poděkováním Islandskému Turistickému Pánu Bohu: „Děkuji ti, žes mi umožnil prožít tyto chvíle. Děkuji ti – nebylo to zadarmo, ale přišlo to.“… Ano, toto byl ten vrchol, který mi ještě před hodinou chyběl, a o kterém jsem si myslel, že už nepřijde. Vrchol nejen doslovný, ale i obrazný, orgasmus Západních fjordů i celé expedice. Byla neděle 14. července 2013, 17 hodin 30 minut. V tom nadšení mě dokonce napadlo, zda tady nevztyčím stan a svůj prožitek nepřivedu k dokonalosti. Ale při představě, jak mě noční poryv uragánu i se stanem sfoukává do studených vod... Ne, ani dokonalost se nemá přehánět.

Napěchován emocemi a uspokojením jsem sjížděl zpátky do údolí a poté pokračoval předchozím severozápadním směrem. Průsmykem jsem se prosmýkl do dalšího údolí a v dáli se objevilo moře. Blížím se k němu, vlevo romantická horská říčka s vysokou zelenou trávou kolem, zastavuji. Sedl jsem si do trávy a zaposlouchal se do hukotu vody. Ne nahoře, tady budu spát! Co na tom, že se tu povalují ovčí bobiky, měkké zelené lože u pějící řeky a s horskými panoramaty kolem mi to vynahradí. Dobrá, jen si odskočím k moři a pak se sem vrátím. Popojel jsem další kilometr dva, stanul u zálivu Skálavík a spadla mi brada, za poslední hodinu už poněkolikáté. Záliv, do něj ústící říčka, pláž s černým pískem a nad pláží staletími navátý písčitý pahrbek porostlý hustou trávou. A k tomu všemu slunce – protože záliv byl orientovaný na severozápad, existoval tady příslib báječné půlnoční podívané. Takže do třetice a naposledy: spát se bude tady! Popocházel jsem po pahrbku, seskočil na pláž a zapřemýšlel, zda se tady vůbec smí stanovat – a když, komu se to hlásí a cáluje. Nedaleko stály dva stany – jeden se nejevil v nejlepší kondici a jeho části plápolaly v prudkém větru. U druhého stanu jsem se zeptal, zda je tady camping free a vousáč s úsměvem odvětil, že tak doufá.

Dul pořád silnější vítr, dul tak mocně, že stan nešlo postavit. Musel jsem použít zcela nové fígly, abych to dokázal. Jen jsem potichu vyslovil obavu, zda na tak výrazné poryvy je můj stan dimenzován. Lokl jsem si kořalky, rozdělal pivo a hele – vousáč jde ke mně. Představili jsme si své národnosti, byl to Australan, hmm, tak to bych tady nečekal. Hned jsem ho varoval, že anglicky moc neumím, ale uklidnil mě, že rozhodně lépe než on česky. Vousáč nebyl sám, ze stanu vylezl jeho parťák, taky vousáč. Až teď jsem pořádně zaregistroval jejich motorky. Hoši už od roku 2006 jezdí po světě – půl roku doma v Austrálii vydělávají, další půl rok to projezdí. Jářku, co na to manželky? Prý nemají žádných manželek a já jsem se hned zmínil o té svojí, že jsem jí na revanš poslal na Kanáry a že relaxuje ve čtyřhvězdičkovém hotelu (kecal jsem – byla ve tříhvězdičkovém), zatímco já si tady vystačím na zemi. První vousáč se podíval do dáli na moře, roztáhl ruce a spiklenecky prohlásil, že tady máme deset hvězdiček… Hoši projezdili i Česko, znali Brno a Velkou cenu, a tak je potěšilo, když jsem si vzpomněl na Caseyho Stonera. Požádal jsem je, ať mi zapózují u svých mašin a pak jsem si šel dělat večeři.

Dnes jsem se utábořil fakt brzo, už v sedm, na kontě jen 47 kilometrů. Vida – a to jsem si ráno myslel, že už se začnu stahovat na východ směrem k lodi a vidíš to, nenápadným nastavením turistické kaše jsem se prožil ke svým nejhezčím islandským chvilkám... Během těch pár hodin do půlnoci jsem průběžně kontroloval slunce, kterak se pozvolna kloní k obzoru. Nebe nad mořem ovšem nezůstalo čisté, vytvořila se „šípovitá“ oblačnost, o to však výsledné obrazy byly podmanivější. Sledovat západ slunce je obřad. Tedy – Australánky to moc nezajímalo, ti už dávno spali, ale kvůli západu sem kolem jedenácté přijel mladý pár. Po očku jsem pozoroval, jak se taky při stavbě stanu perou s větrem, jak se za ruce vodí po pláži, jak stejně jako já sledují to magické divadlo. Asi 17 minut po půlnoci slunce zmizelo, opona se zatáhla. Protože jsem tušil, že mě kvůli poryvům čeká drsná noc, dal jsem si ještě dva panáky a vydal se v ústrety předposlednímu, sedmému spánku na Západních fjordech.

Prohlédněte si  FOTO - DEN 28 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 29 >>