DEN 12, pátek 28.6.         VYSOČINOU NA SEVER

Vyděračka od Zlatého vodopádu   /   Kjalvegurská cesta   /   Kolem hor čarodějnic   /   U koní, prvně na severu 

189 km, Ø 7,5 l/100 km

Ne úplně lehce se mi vstávalo, když předchozí noc byla projásaná, když v žilách a v mozkových buňkách kolotaly poslední doušky pivní pálenky z Chodovaru. Ale nechtěli jsme, aby nás přišla vyhodit paní domácí, slíbili jsme jí včera opustit objekt před dvanáctou. Což jsme úplně nestihli, třináctá to jistila. Vrátili jsme se na silnici 35 a do severovýchodního směru. První bod programu byl jasný, jen pár kilometrů vzdálený vodopád Gullfoss. Jak už bylo řečeno, to je jeden z vrcholů tzv. „Zlatého trojúhelníku“ a povinná skladba snad každého zájezdu od jakékoli cestovní kanceláře. Včerejší Geysir jsme daleko po pracovní době měli pro sebe liduprázdný, dnes tomu samozřejmě bylo jinak – páteček, čerstvě naobědvané autobusy, stovky a stovky lidí, přehlídka všech národností.  

Gullfoss je nejnavštěvovanějším islandským vodopádem a uznávám, že zaslouženě (byť jsem všechny islandské vodopády neviděl, že). Konstrukčně není úplně jednoduchý – jde vlastně o dva vodopády za sebou, přičemž oba jsou k sobě půdorysně téměř kolmé. Tyto dvě kaskády a jedna skalní stěna vytvářejí poutavý vodní triangl. Voda ze spodní kaskády padá do úzké hluboké rokle a nad ní se vznášejí oblaka vodní tříště. Promyšlená přírodní kompozice! Turisticky jde o hodně kapacitní atrakci, kolem vodopádu se dá chodit po mnoha povolených i nepovolených stezkách a v různých výškových úrovních. Takže i těm hordám turistů jde odběhnout bokem. Ke Gullfossu se váže známá legenda, která má po letech – jak už to bývá – různé varianty: před necelým staletím tu chtěli postavit přehradu s vodní elektrárnou a tím tedy vodopád zlikvidovat. Dcera farmáře, jemuž patřili pozemky, se s tím nechtěla smířit a vydala se do Reykjavíku pohrozit, že jedině přes její mrtvolu. Vydírání pomohlo, přežila ona i vodopád.  

Přes dceru farmáře jsem si vzpomněl na svoji dceru a svého syna, a byť daleko od koloběhu všedního života a kalendáře, uvědomil jsem si, že dnes je v ČR poslední školní den. Telefonát s otcovskou starostlivostí o vysvědčení tedy musel proběhnout. Poté jsme se stáhli k infocentru nad vodopádem – dovnitř se nám moc nechtělo, ale přítomnost záchodků rozhodla. Dle očekávání jsme se museli protlačit davy, které tu nakupovaly dárky a pozornosti. Tak mohutný shop s islandským čímkoli jsem jinde mimo hlavní město neviděl. Příjemným zpestřením byl šikovny typek z Ostrávy, který tu prodával v bistru a který nám jako krajanům nabídl kávu zdarma. Nechápu, jak na první pohled poznal, že jsme Češi. My.

Drtivá většina turistů se od vodopádu vrací jihozápadním směrem do civilizace, protože na severovýchodě jim hrozí pusto a nehostino. Což bylo něco pro mě, těšil jsem se na průjezd vnitrozemím po silnici č. 35 jako malé dítě, bylo to jedno z mých dlouho spřádaných cestovatelských přání. Pětatřicítka je jednou z těch dvou cest, které Island protínají z jižní části okružní silnice 1 až na její část severní. Této trase napříč se říká „Kjölurská“ neboli Kjalvegur, a odsud z Gullfossu na sever čítá 160 kilometrů. Ale to není 160 kiláků jako když jedeš z Brna po dé jedničce řekněme k motorestu Naháč. Tohle je islandské vnitrozemí, s klikatící se šotolinovou cestou plnou nerovností a občasně nastražených kamenů. Ale pravda – už to není, co to bývalo, ještě před nějakými dvaceti lety tady číhalo několik brodů, ovšem v současnosti se tudy může vydat i Honda CRV s bázlivým řidičem. Ovšem i tak je cesta otevřená jen přes léto.

Prvních několik kilometrů za Gulfossem bylo ještě asfaltových, to aby případně experimentující zájezdové busy byly zmateny. Pak už ale začíná hlína a prach. Naši pozornost začal nalevo brzy poutat ledovec Langjökull, který je se svými 950 km² druhým nejrozsáhlejším na Islandu. Začal jsem machrovat, že ho pojedeme zkouknout více zblízka a odbočil doleva na cestu F336. Už po pár stovkách metrů stoupání bylo zjevné, že jsem pro hondu i sebe ukrojil příliš těžké sousto. Abych nerozmlátil spodek, zpomalil jsem na desítku, dojel k chatě, kde měla základnu nějaká adventure agentura, nakoukl dovnitř, vylezl ven a zbývající osádce sdělil, že ne ledovec, ale tato chata byla tím důvodem, proč jsme sem jeli. Pak jsem se pokorně a pomalu začal vracet. Aby mě dostatečně ponížil, snad padesátikilometrovou rychlostí mě z kopce předjel auťák s koly dvakrát většími, než kterými jsem disponoval já. Zpět na zlaté pětatřicítce, ta je tu pro nás.    

Protože Langjökull je ledovcem opravdu velkým, je poměrně monotónně a blbě vidět, takže pohledovou atraktivitu brzy převzal Hrútfell. Původně jsem si myslel, že je to jen hora, kopec, ale v encyklopediích jej řadí také mezi ledovce. Má 10 km², což je v době výrazného globálního oteplování nebezpečně málo. Hrútfell vypadá gastonomicky, jako cukrárenský výrobek s přesně ohraničenou, bílou polevou. Měli jsme ho na očích několik desítek kilometrů, protože trasa jej nenápadně mírně objíždí. Všude okolo jinak holá pustá krajina, jen kamení a hlína. Někomu by se to nelíbilo, ale sem to prostě patří. Ale uznávám, že jsme měli štěstí na počasí – bylo stabilně polojasno, a na slunci i pusté planiny vypadají docela vesele a zábavně, v opačném případě deprese chápu.

Odbočku F347 jsme bohužel jen minuli. A byla to velká škoda, protože ta směřuje do oblasti Kerlingarfjöll, neboli česky „Čarodějných hor“ či „Hor čarodějnic“. Magická oblast s ostrými hřebeny, kouzelnými barvami a mnoha termálními prameny. Údajně – a rád tomu údaji věřím – jedno z nejúchvatnějších míst na Islandu, které přitom pro svoji odlehlost není zas tak moc navštěvované. I my jsme se stali jeho nenávštěvníky. Tak aspoň ze vzdálenosti cca 15 kilometrů zaobdivovat ony příkré vrcholy… Otázka je, zda bychom se tam po efkové silnici vůbec dostali – a o pár týdnů později na lodi jsem se od Pardubáků dozvěděl, že když kolem odbočky jeli oni, cesta byla skrze sněhovou vánici uzavřená.

Krátce na to, zhruba v půli trasy Kjalveguru, jsme se dostali do nejvyššího bodu cesty cca 700 metrů nad mořem. Normálně nic, na Islandu slušný. Zleva jsme objížděli další ledovec, Hofsjökull, který je označován jako geometrický střed Islandu. Na plochu má jen o něco méně než předchozí Langjökull, 925 km². Pod ledovcem se prý ukrývá obrovský vulkanický kráter, ovšem zase jsme na jakýkoli náznak erupce měli smůlu… Co se týče zastávek, tak mnoho příležitostí za posledních 100 kilometrů nebylo – po planině nezatrekuješ, k ledovcům daleko, kiosek s kávou jsme potkali jeden. A tak zastávky probíhaly pouze fotografické a urinální. Vítaným objektem se proto stalo přízemní stavení kousek od silnice, statek Áfangi. Piktogram kempu, to vypadá nadějně! Nocleh v pustině ve vnitrozemí by v portfoliu nocležišť byl ojedinělý. Ovšem jedním dvěma pohledy bylo jasné, že do této kamenité půdy kolíky nezamlátíme, a ten kousek travnaté plochy vedle až příliš poset ovčími bobiky. Vlezli jsme dovnitř – hostel, seženeme postel? Nikoli, bylo obsazeno. Takže pustinné sny nebudou, jedeme dál.  

160-kilometrovou štreku Kjalvegur jsme zdolali asi za 6,5 hodiny, samozřejmě s mnoha krátkými zastávkami. Bylo cestovatelsky povznášející projet si pusté a nezelené vnitrozemí, byť celkem snadnou silničkou bez brodů a velkých terénních vylomenin. Poslední úsek už bylo jedno velké klesání a serpentiny, teplota z šesti stupňů rázem vystoupala na devět, a ta zeleň kolem nám taky činila radost, přece jen – dost bylo hlíny a kamení. Přijeli jsme k severní části okružní silnice č.1 s tím, že bereme první kemp. Na hlavní doprava, doleva? Zkusili jsme doprava a za pár minut už sjížděli po značkách s obrázkem stanu. Paráda! Kemp Húnaver sice malý a s toliko minimálním vybavením, ale zato přímo vedle statku a koňského výběhu. Něco malého jsme povečeřeli a popili, ale jen střídmě, po včerejší prodloužené přece jen maličko únava. Noc s výkonem několika koňských sil opodál.  

Prohlédněte si  FOTO - DEN 12 >>

Nebo dále na  CESTOPIS - DEN 13 >>